Mezi zeměmi OECD se Česko o titul nejvyšší spotřeby alkoholu pravidelně přetahuje s Lotyšskem a Litvou; v některých letech je první, v některých druhé. To, co se nemění, je vzdálenost od průměru: podle OECD Health at a Glance 2025 (recorded sales-based) je ČR o zhruba 32 % nad průměrem OECD (11,2 vs 8,5 l), podle širší WHO metodiky (recorded + unrecorded) o zhruba 60 % výš (~14 vs ~8,7 l). V obou rámcích platí jedna věc — žádný z nástrojů, kterými sousední země během posledního desetiletí spotřebu reálně srazily, Česko zatím nepoužilo.
Zdroje: OECD Health at a Glance 2025 (publikováno 11/2025, ref. rok 2022/2023); IARC Monographs Vol. 100E (alcohol as Group 1 carcinogen).
Kolik je čtrnáct litrů
Čtrnáct litrů čistého alkoholu zní abstraktně, dokud si je člověk nepřevede zpět do nápojů. Je to ekvivalent přibližně 350 litrů pětiprocentního piva — tedy zhruba dvou velkých půllitrů denně, každý den, po celý rok, na každého obyvatele Česka staršího patnácti let. Skutečnost je samozřejmě jiná: nepije se rovnoměrně, nepije se každý a část lidí, kteří nepijí vůbec, vyrovnává v statistice menšina, která pije podstatně víc.
Číslo má i své metodické rezervy. Indikátor zahrnuje prodejní statistiky kombinované s populačními průzkumy a podle vlastní metodické karty „zahrnuje přeshraniční nákupy a domácí výrobu jen přibližně, turistický alkohol zkresluje data". V Česku, které je tranzitní zemí pro turistický alkohol a kde má samovýroba destilátů svou pevnou tradici, je třeba s touto výhradou počítat. I s ní zůstává pozice Česka v OECD jasná: dlouhodobě v nejvyšší skupině, často zcela nahoře.
Co alkohol dělá zdraví
Vědecká shoda na tom, co alkohol dělá lidskému zdraví, se v posledních patnácti letech zpřísnila. Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny (IARC) klasifikuje alkohol jako karcinogen třídy 1 — tedy stejnou kategorii jako tabák nebo azbest. Souvislost je doložena u rakoviny jater, jícnu, ústní dutiny a hltanu, kolorektálního karcinomu a u žen i u rakoviny prsu. Studie publikované v posledních letech v Lancetu a v Lancet Public Health opakovaně ukázaly, že žádná dávka alkoholu nesnižuje celkovou úmrtnost — staré tvrzení o „skleničce vína denně pro zdraví" v populačním měřítku přestalo platit.
V dashboardu HSPA Monitoru se vysoká spotřeba alkoholu projevuje napříč ostatními ukazateli. Kardiovaskulární mortalita je v Česku 220 na 100 000 obyvatel oproti 140 v průměru OECD, preventovatelná mortalita 155 vs. 121, sebevražednost 12,5 vs. 11 (OECD Health at a Glance 2025). Alkohol není u žádného z nich jediná příčina — tabák, dieta, obezita, znečištěný vzduch a sociální faktory přispívají také — ale podle epidemiologických analýz patří alkohol mezi rizikové faktory s největším populačním přínosem ke zdravotní zátěži, které lze ovlivnit veřejnou politikou.
Na úrovni jednotlivce platí pravidla, která doporučuje Světová zdravotnická organizace i česká odborná společnost: čím méně, tím lépe; netvrdit si, že „víno je zdravější než lihovina" — jde o gramy etanolu, ne o nápoj; každý den bez alkoholu má hodnotu; a u některých skupin (těhotné ženy, lidé s onemocněním jater, pacienti na rizikových lécích) je bezpečná dávka nulová.
Co funguje v zemích, které spotřebu skutečně snížily
Světová zdravotnická organizace shrnuje účinné nástroje pod názvem „Best Buys" — politiky, které prokazatelně snižují spotřebu a mají dobrý poměr mezi náklady a efektem. V kontextu alkoholu se jedná zejména o tři.
Vyšší zdanění a minimální cena. Cena alkoholu se v ekonomických studiích chová jako jiné komodity — vyšší cena vede k nižší spotřebě, s typickou cenovou elasticitou v rozsahu, kde jednoprocentní nárůst ceny snižuje spotřebu zhruba o půl procenta. Skotsko zavedlo v roce 2018 minimální cenu za jednotku alkoholu (Minimum Unit Pricing); evaluace publikované akademickou skupinou v Glasgow a v Lancetu v následujících letech zaznamenaly pokles spotřeby ve skupině nejtěžších pijáků a snížení úmrtí spojených s alkoholem. Litva v roce 2017 zvedla spotřební daň, omezila otevírací doby pro prodej alkoholu a zákonem zpřísnila reklamu — spotřeba se v následujících letech snížila o nezanedbatelný díl.
Omezení dostupnosti a reklamy. Restrikce nedělního prodeje (Skandinávie), monopol na prodej (Švédsko, Norsko, Finsko, Island, část kanadských provincií), zákaz reklamy v televizi a v médiích cílených na mládež (Francie, Norsko) — všechno jsou nástroje s doloženým efektem. Jejich společným jmenovatelem je odstranění alkoholu z všudypřítomné nabídky.
Etiketování a varování. Irsko přijalo legislativu vyžadující zdravotní varování přímo na obale alkoholických nápojů včetně textu o souvislosti s rakovinou. Země EU sledují, zda se model osvědčí, a debaty o povinném označování kalorií i složek se posouvají i v Bruselu.
V Česku z tohoto seznamu funguje jen málo. Spotřební daň z piva patří v EU k těm na nižší straně škály; pivo má z pohledu reklamních pravidel měkčí režim než lihoviny; otevírací doba na alkohol není omezena nad rámec běžného obchodního zákona; etiketování se omezuje na povinný varovný text pro řidiče a těhotné ženy. To není náhoda — je to politické rozhodnutí, ve které se dlouhodobě nemá co pohnout.
Tři politické brzdy
Důvody, proč Česko žádný z těchto nástrojů zatím rozhodněji nepoužilo, jsou dlouhodobě stejné.
První je síla pivovarského a vinařského sektoru. Pivo je v Česku víc než nápoj — je to kulturní instituce, exportní artikl a zaměstnavatel. Politické pokusy o výraznější zvýšení spotřební daně z piva narážejí na kombinaci sektorové lobby a stranické solidarity napříč spektrem. Vinařský sektor má podobnou pozici v jižní Moravě.
Druhá je rozpočtová úvaha. Spotřební daň z alkoholu generuje státu daňový příjem v řádu desítek miliard korun ročně. Argument, že pokles spotřeby tento příjem sníží, je v politické debatě silný — i když mezinárodní zkušenost ukazuje, že vyšší daňová sazba obvykle vede k vyšším celkovým příjmům, protože pokles spotřeby zaostává za růstem ceny. Skotský i litevský případ tuto úvahu potvrzují.
Třetí je veřejné mínění. V průzkumech v Česku patří „omezení alkoholu" stabilně k tématům s nízkou podporou — pití je vnímáno jako osobní volba, do které stát nemá zasahovat. Teprve souvislost s konkrétními tématy (mladiství, řízení pod vlivem, domácí násilí) podporu posouvá. Komunikace o zdravotních důsledcích — zejména o souvislosti s rakovinou — je v ČR výrazně slabší než ve Velké Británii nebo v severských zemích.
Co s tím
Pro čtenáře, který chce změřit svou vlastní spotřebu, existují jednoduchá orientační čísla. Půllitr běžného pětiprocentního piva má kolem 20 gramů etanolu, dvoudecový pohárek dvanáctiprocentního vína kolem 19 gramů, panák čtyřicetiprocentní lihoviny zhruba 13. WHO doporučuje pro zdravé dospělé muže nepřekračovat 20 gramů etanolu denně, pro ženy 10 — a alespoň dva dny v týdnu být zcela bez alkoholu. Tyto hodnoty jsou orientační meze nadužívání, nikoli „doporučené dávky"; bezpečné množství neexistuje a u rakoviny riziko stoupá od první sklenice.
Pro tvůrce politik je sdělení jednoznačné. Mezinárodní zkušenost opakovaně ukazuje, co spotřebu snižuje. Česko žádný z těchto nástrojů nezavedlo v podobě, která by spotřebu hnula. Když průměrně vypijeme 14,4 litru čistého alkoholu ročně a sousední země s aktivní alkoholovou politikou se pohybují u sedmi až devíti, je to politická volba, ne osud.