Indikátor „nesplněná potřeba lékařské péče" (unmet medical need) je jeden z nejvíc politicky citovaných ukazatelů evropského srovnání zdravotnictví. Eurostat ho měří v šetření EU-SILC tak, že se respondentů ptá, zda v posledních 12 měsících potřebovali lékařské vyšetření nebo léčbu, ale nezískali ji — kvůli ceně, vzdálenosti nebo čekání. České hodnoty jsou v tomto šetření dlouhodobě extrémně nízké, mezi nejnižšími v EU. Vypadá to jako dobrá zpráva. Při bližším pohledu je to spíš zpráva o tom, jak Češi své zdravotnictví vnímají, než o tom, jak skutečně funguje.
Zdroje: Eurostat EU-SILC; OECD Health at a Glance 2024; ÚZIS NRHZS.
Co self-report měří — a co ne
Klíčová poznámka, kterou výslovně uvádí metodická karta indikátoru, zní: self-report neměří objektivní dostupnost, ale subjektivní zkušenost. Jinými slovy: zda respondent cítí, že potřeboval péči, kterou nedostal. To je věc, na které velmi záleží na očekávání. Pacient, který je zvyklý na čekání několika týdnů u specialisty a považuje to za normální, na otázku odpoví, že žádnou potřebu nesplněnou neměl. Stejný pacient v zemi, kde je standardem termín do týdne, by možná odpověděl jinak.
Druhá vrstva: indikátor sloučí pod jednu hodnotu tři odlišné důvody — cenu, vzdálenost a čekání. V některých zemích je dominantním důvodem cena (USA před ACA, jižní Evropa s vysokými doplatky), jinde vzdálenost (řidce osídlené regiony Skandinávie), jinde čekání. České nízké číslo neznamená, že žádný z těchto faktorů nehraje roli — znamená, že respondenti je v součtu nehlásí jako „potřebu, kterou nesplnili". To může být věcí kultury, ale taky toho, že se Češi v praxi naučili obejít systém — známostmi, doplatky, soukromou medicínou, telefonáty na centrum přátel. Tyto neformální kanály snižují subjektivní pocit „nesplněnosti", aniž by zlepšovaly objektivní dostupnost.
Třetí poznámka: indikátor zachycuje populaci 16+, takže pediatrická péče (kde se subjektivní hodnocení rodičů míchá s vlastním stavem dítěte) je vyloučena. A je to průřezové šetření — neměří aktuální čekací dobu, ale roční retrospektivu.
Co měří čekací doba — a kde je v ní díra
Druhý indikátor v této oblasti, medián čekání na specialistu, měří dny od žádanky k první konzultaci u ambulantního specialisty (kardiolog, ortoped, neurolog, gastroenterolog). Český medián 28 dní vs. 18 v průměru OECD znamená, že polovina pacientů s žádankou počká více než 28 dní. Druhá polovina počká méně, ale i tam se to počítá v týdnech. Limitace, na kterou metodická karta výslovně upozorňuje: indikátor nezahrnuje neformální čekání před žádankou. Jinými slovy: čas, který pacient stráví objednáváním u praktika, čekáním na termín u praktika, samotnou návštěvou a vystavením žádanky, se nepočítá. Reálný „pacientův čas" od pocitu obtíží k diagnóze v ordinaci specialisty je proto delší než 28 dní — možná o týdny.
Třetí poznámka, opět z metodické karty: regionální variabilita je významná. V Praze a v Brně je čekání u většiny specializací výrazně kratší než celostátní medián; v Karlovarském, Pardubickém nebo Ústeckém kraji u některých specializací výrazně delší. Národní průměr 28 dní je tedy průměrem, který v praxi zažívá jen menšina pacientů.
Co paradox skutečně říká
Když se obě čísla čtou společně, vzniká obraz, který je v české debatě méně populární než kterékoliv z nich samostatně. Češi mají objektivně horší dostupnost ambulantní specializované péče než průměr OECD, ale subjektivně si na to méně stěžují, protože se s tím naučili žít. To je výsledek dvou strukturálních faktorů.
První je kulturní očekávání. V evropském srovnání spotřebovávají Češi nadprůměrně mnoho ambulantních kontaktů — 11,2 návštěv u lékaře na osobu ročně oproti 6,8 v průměru OECD. To zkresluje pocit dostupnosti: pacient, který chodí k lékaři často, má referenční rámec krátkých kontaktů a 28 dní u specialisty vnímá jako technickou nutnost, ne jako překážku. V zemích, kde je primární kontakt s lékařem méně frekventní, ale strukturovanější, je očekávání rychlosti specializovaného vyšetření vyšší.
Druhý je absence gatekeepingu a struktury. V Česku se pacient k většině specialistů může objednat sám, často bez žádanky od praktika. To je z pohledu osobní svobody pohodlné a vede k nižšímu subjektivnímu pocitu omezení dostupnosti. Z pohledu efektivity systému to ale znamená, že čekací listiny u specialistů jsou plné případů, které by mohl řešit praktik, kdyby měl k tomu kompetence, čas a klinickou důvěru. Země s funkčním gatekeepingem (Velká Británie, Nizozemsko, severské státy) mají u specialistů strukturálně kratší čekací doby právě proto, že na ně chodí pouze pacienti, jejichž stav specializovanou péči skutečně vyžaduje.
Modely, které tuto strukturu mění
Britský NHS používá rigorózní gatekeeping — k většině specialistů se pacient dostane pouze přes žádanku od svého General Practitioner, který pacienta zná dlouhodobě a rozhodne, zda specializovaná péče je potřebná. Praktik má v britské primární péči zásadní rozsah kompetencí včetně samostatné dispenzární péče o chronicky nemocné. Cílem není omezit přístup, ale zajistit, aby se ke specialistovi dostal pacient, který ho potřebuje. Doba RTT (Referral to Treatment) je veřejně sledována a politicky důležitá.
Nizozemsko má podobný model — pacient prochází přes huisarts (rodinného lékaře), který má rozšířené kompetence a přímý vztah s pacientem dlouhé roky. Čekací doby na specialistu jsou v Nizozemsku stabilně mezi nejkratšími v Evropě, a to při obecně srovnatelné hustotě specialistů jako v ČR.
Skandinávské země (Norsko, Švédsko, Dánsko, Finsko) kombinují gatekeeping s „stupňovitou péčí" — pacient projde nejprve sestrou s rozšířenými kompetencemi (Nurse Practitioner), poté praktikem, a teprve potom (pokud je třeba) specialistou. Velká část záležitostí, které v ČR řeší specialista, se ve Skandinávii vyřeší v primární péči.
Telekonzultace mezi praktikem a specialistou je další posun, který některé země udělaly. Praktik nepošle pacienta ke specialistovi, ale zašle elektronickou konzultaci („e-consultation") — odborník odpoví do 24–48 hodin a v polovině případů osobní návštěva pacienta není potřeba. To je nástroj, který Česko zatím systematicky nezavedlo.
Co Česko realisticky může
Reformní debata o roli praktika v ČR existuje desítky let. Posílení kompetencí praktického lékaře — bonifikace za dispenzární péči, rozšíření jeho diagnostických možností (například ultrazvuk v ordinaci, point-of-care laboratoř, EKG), strukturovaná spolupráce se specialistou přes telekonzultaci — by čekací doby u specialistů reálně zkrátilo. Takovéto opatření by ale vyžadovalo úhradovou reformu, kompetenční vzdělávání a obecnou ochotu pacientů přijmout, že primární kontakt by měl probíhat u praktika, ne u specialisty.
Druhým směrem je transparentní data. Pokud by zdravotní pojišťovny veřejně publikovaly aktuální čekací doby u jednotlivých smluvních specialistů (jak doporučuje rámec HSPA i autorův manifest, který tato sekce Články také publikovala), pacient by mohl volit kratší listinu — a poskytovatelé by čelili tržnímu tlaku na zkrácení čekání. Pacientský portál s touto funkcionalitou se v různých formách diskutuje, plnohodnotně neexistuje.
Co s tím
Pro pacienta, který právě dostal žádanku ke specialistovi: nemusíte chodit do první ordinace, kterou vám lékař doporučí. Máte právo zvolit jakéhokoliv smluvního specialistu vaší pojišťovny. Termíny u stejné specializace se mezi pražskými, krajskými a okresními pracovišti mohou lišit o desítky dnů. Telefonát na klientskou linku vaší pojišťovny s dotazem, kde mají kratší čekání, je legitimní; pojišťovna má povinnost vám pomoci. U některých specializací (psychiatrie, dermatologie, oční vady) se rozšiřují telekonzultace v rámci komerčních platforem; v omezené míře je hradí i veřejné pojištění.
Pro tvůrce politik je sdělení dvojí. Indikátor „nesplněné potřeby" se nedá brát doslovně — nereflektuje objektivní dostupnost, reflektuje subjektivní očekávání zformované českým systémem. Skutečnou dostupnost ambulantní specializované péče zlepší kombinace silnější role praktika, telekonzultací mezi praktikem a specialistou a transparentní publikace čekacích dob. Nic z toho není revoluce. Všechno to v evropském srovnání funguje. Co chybí, je rozhodnutí přesunout část pacientů ze specializované péče zpátky do primární — která má být v zdravém systému první linií, ne poslední.