Česká paliativní péče funguje na základě nepsané dohody mezi pojišťovnami, poskytovateli a pacientem — zákon 372/2011 Sb. o zdravotních službách právo na ni nijak explicitně nezakotvuje, mobilní specializovaná paliativní péče je hrazena z úhradových vyhlášek, ne z věcného nároku, a dříve vyslovená přání mají hodnotu dokumentu, jehož uložení záleží na ochotě konkrétního lékaře nebo nemocnice. Senátní novela navrhovaná skupinou sedmnácti senátorů pod vedením MUDr. Věry Procházkové (ANO) chce tuto situaci změnit — a přitom naráží na dva problémy, které zákon sám vyřešit nemůže: chybějící infrastrukturu a chybějící tisíce specialistů.
Zdroj: Senátní tisk, Česká společnost paliativní medicíny, mezinárodní srovnání.
Geneze návrhu — proč Senát, proč Procházková
Zákonodárná iniciativa v oblasti paliativní péče se v Česku opakuje přibližně každé čtyři roky. Sněmovní pokusy o speciální zákon o hospicové péči neprošly v roce 2015 ani v roce 2019; vládní programová prohlášení jej systematicky zmiňují jako záměr, který se překrývá s dalšími prioritami. Senát přistoupil k věci jinak: místo samostatného zákona navrhuje novelu stávajícího zákona o zdravotních službách, která by paliativní péči zakotvila jako věcný nárok v rámci existující struktury zdravotního práva.
Přihlásilo se sedmnáct senátorů ze čtyř senátorských klubů — koalice přesahující stranické linie, která signalizuje, že otázka má konsensus přinejmenším ve Stálé komisi Senátu pro zdravotnictví. Hlavní předkladatelkou se stala MUDr. Věra Procházková (ANO) — anestezioložka s atestací v oboru anesteziologie a resuscitace (1983, 1988), bývalá vedoucí oddělení léčby bolesti a později ředitelka Nemocnice Sokolov, tedy lékařka s klinickou zkušeností z intenzivní péče a algeziologie. Návrh prošel prvním čtením ve středu 11. února 2026 výsledkem 35 hlasů pro, 8 proti a 13 zdrželo se hlasování z 56 přítomných senátorů a byl přikázán Výboru pro zdravotnictví a Výboru ústavně-právnímu. V průběhu března 2026 Procházková na základě výborového projednávání a kritiky odborných společností upravila klíčovou pasáž: termín „terminální tišení bolesti" — který část klinické obce i senátorů vnímala jako nepřesný a eticky zatížený — byl nahrazen termínem „kontinuální hluboká paliativní sedace", odpovídajícím mezinárodní terminologii EAPC.
Volba Senátu jako iniciátora není náhodná. Senát má v českém ústavním pořádku právo legislativní iniciativy, historicky jej využívá právě v otázkách, kde Sněmovna z politické kalkulace zdrží. Paliativní péče a konec života patří tematicky k tomu, co senátní kultura tradičně nazývá „legislativou bez agresivního volebního potenciálu".
Klíčové instituty — co novela skutečně navrhuje
Návrh novely pracuje se čtyřmi hlavními instrumenty, které dnes v zákoně 372/2011 Sb. chybí nebo jsou nevyhovující.
Prvním je zákonná garance práva na paliativní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění. Novela by výslovně vyjmenovala formy paliativní péče — ambulantní, lůžkovou, domácí a mobilní specializovanou paliativní péči (MSPP) — jako věcný nárok pojištěnce. Dnes je tato péče hrazena prostřednictvím úhradových vyhlášek a systémem MSPP kódů, avšak bez zákonného nároku: pojišťovna může v principu kapacitně omezit nebo renegociovat úhradu, aniž by tím porušila zákon. Věcné zakotvení by tuto mezeru uzavřelo.
Druhým institutem je definice „neadekvátní léčby" — v zákoně dosud chybějící pojem. Navržená definice popisuje neadekvátní léčbu jako postup, který nevede k záchraně ani prodloužení kvalitního života pacienta a jehož zátěž a rizika prokazatelně převažují nad očekávaným přínosem. Tento pojem má praktický dopad: v současnosti může lékař nebo nemocnice v krajním případě pokračovat v intenzivní léčbě umírajícího pacienta bez jasného zákonného rámce pro odmítnutí; definice „neadekvátní léčby" by dala etickým komisím a souhlasu pacienta nebo jeho rodiny konkrétní oporu.
Třetím je centrální registr dříve vyslovených přání (DVP). Dříve vyslovené přání — právní institut zakotvený v § 36 zákona 372/2011 Sb. od jeho přijetí — je v praxi téměř nefunkční. Dokument musí být notářsky ověřen nebo podepsán před svědky, ale způsob jeho uložení a dostupnosti v kritickém okamžiku zákon neřeší. Centrální registr by zajistil, že DVP je dostupné ošetřujícímu lékaři bez nutnosti pátrat po papíru v rodině nebo v archivech.
Čtvrtým instrumentem je posílení role etických komisí. Novela navrhuje etické komise jako primární místo řešení sporů mezi pacientem, rodinou a zdravotnickým zařízením v otázkách ukončení nebo nezahájení léčby — před eskalací do soudního řešení. Komise by měly mít jasnou proceduru a lhůty; dnes jejich role v tomto kontextu závisí na interních pravidlech konkrétní nemocnice.
Spor o paliativní sedaci — proč se text upravoval
Nejkontroverznější pasáž návrhu se týkala terminologie sedace umírajících pacientů. Původní text hovořil o „terminálním tišení bolesti" — termínu, který část klinické obce, česká lékařská komora (ČLK) i část senátorů odmítla jako nepřesný a potenciálně zakrývající intencionální ukončení života. Argument se točil kolem klíčové právní i etické distinkce: paliativní sedace je lege artis postup, jehož cílem je úleva od nesnesitelných symptomů, nikoliv urychlení smrti; tato distinkce musí být z textu zákona čitelná.
Procházková v březnu 2026 pasáž upravila. Nový text výslovně hovoří o „kontinuální hluboké paliativní sedaci" v souladu s terminologií Evropské asociace pro paliativní péči (EAPC) a WHO — a definuje ji jako sedaci aplikovanou v posledních dnech nebo týdnech života pacienta s nesnesitelnými, jinak nekontrolovatelnými symptomy. Tato formulace odpovídá německé, rakouské i francouzské právní praxi, kde je kontinuální hluboká sedace uznána jako standardní klinický postup, explicitně odlišný od eutanazie.
Spor ale nebyl jen terminologický. Část ČLK v čele s prezidentem Kubekem varuje, že jakékoliv zákonné zakotvení sedace otevírá cestu k „plíživé legalizaci" eutanazie, podobně jako se to podle jejich analýzy stalo v Belgii nebo Nizozemsku — kde kontinuální sedace a eutanazie existují jako odlišné instituty, ale v praxi jejich rozlišení vyžaduje přesnou klinickou dokumentaci a dohled. Tato kritika je slyšet opakovaně v každé zemi, která paliativní sedaci legislativně ošetřuje; odborná literatura zatím nepodporuje tezi, že existence zákonné paliativní sedace statisticky zvyšuje počet eutanazií nebo zkracuje život pacientů, ale politická citlivost tématu zůstává vysoká.
Kapacitní mezera — kolik chybí lékařů, lůžek a mobilních týmů
Zákon může zakotvit nárok; nárok ale nelze uplatnit, pokud poskytovatel neexistuje. A v paliativní péči je propast mezi zákonným nárokem a reálnou kapacitou strukturálním problémem.
Analytická část Strategie rozvoje paliativní péče v ČR do roku 2035, publikovaná Ministerstvem zdravotnictví ve verzi z 30. dubna 2025, dokumentuje, jak úzký je dnes specialistický základ. Ke stavu z listopadu 2023 měla ČR 240 atestovaných lékařů (145 s atestací z paliativní medicíny + 95 s atestací paliativní medicína a léčba bolesti), 32 lékařů v atestační přípravě a roční přírůstek 15–20 atestací ročně. Paliativní medicína je v Česku relativně nový atestační obor — specializační vzdělávání běží od roku 2011 v rámci nástavbového oboru. Tento přírůstek ani vzdaleně nepokryje potřebu, kterou populace s rostoucím počtem chronicky nemocných seniorů v příští dekádě vygeneruje (Strategie pracuje s predikcí až 140 tis. úmrtí ročně, z toho zhruba 21 tis. v péči mobilních specializovaných týmů). Konkrétní cílový počet paliativních lékařů do roku 2035 analytická část Strategie nestanovuje — to bude úkolem akčního plánu, který má teprve vzniknout.
Česká republika měla podle analytické části Strategie 2025 (data k 2023) zhruba 25 lůžkových hospiců s celkovou kapacitou 524 lůžek, tedy přibližně 5 lůžek na 100 000 obyvatel. Tím Česko v podstatě plní doporučení Světové zdravotnické organizace (WHO), které pracuje s benchmarkem 5 lůžek na 100 000 obyvatel. Pozdější revize doporučení Evropské asociace pro paliativní péči (EAPC, Delphi study 2022) ale posunula laťku výše — na 8–10 lůžek na 100 000 obyvatel — a podle ní by ČR potřebovala zhruba dvojnásobek dnešní kapacity. Nesplnění novějšího EAPC benchmarku není katastrofální; moderní trend v paliativní péči akcentuje péči v domácím prostředí, ke které lůžkový hospic slouží jako záchranná síť. Problémem jsou ale regionální nerovnosti: hospice jsou soustředěny v Praze a krajských městech, venkovské a pohraničí regiony mají přístupu méně nebo žádný.
Mobilní specializovaná paliativní péče (MSPP) — týmy, které přicházejí za pacientem domů — v roce 2026 pokrývá 11 ze 14 krajů ČR, ale hustota pokrytí uvnitř krajů je nerovnoměrná. Tři kraje buď nemají akreditovaného poskytovatele MSPP, nebo ho mají jen v krajském městě. Česká společnost paliativní medicíny (ČSPM) odhaduje, že specializovanou paliativní péči potřebuje každoročně 70 000–80 000 pacientů; přístup k ní má 30–35 % z nich. Zbytek buď dostává pouze symptomatickou léčbu od praktického lékaře nebo onkologa, nebo neumírá v domácím prostředí, přestože si to přeje.
Tato čísla je nutno číst jako systémový, nikoliv jen finanční problém. Peníze — resp. zákonný nárok na úhradu — jsou podmínkou nutnou, ne dostatečnou. Bez lékařů, bez sester s paliativní atestací, bez mobilních týmů a bez lůžkové kapacity v regionech zůstane zákonný nárok na papíře.
Kdo to platí dnes — úhradová praxe, kódy MSPP a pojišťovny
Platba za paliativní péči v ČR funguje systémem dílčích úhrad, nikoliv jako integrovaný paušál. Praktický lékař, který pečuje o umírajícího pacienta v domácnosti, vykazuje návštěvy a výkony standardními kódy; onkolog nebo internista vykazuje ambulantní výkony ze svého oboru; teprve zapojení akreditovaného MSPP týmu přináší specializované paliativní kódy, které pokrývají koordinaci, edukaci rodiny, psychosociální podporu a konzultace.
Hospice — lůžková zařízení — jsou hrazeny kombinací zdravotního pojištění (paušální denní sazba za lůžkový den) a doplatků od pacienta nebo rodiny, jejichž výše se od roku 2020 pohybuje mezi 400–700 Kč denně podle poskytovatele a regionu. Zákonná garance práva na paliativní péči by v praxi znamenala povinnost pojišťovny uzavřít smlouvu s existujícím poskytovatelem v daném regionu — přičemž povinnost zajistit dostupnost tohoto poskytovatele zákon neprecizuje.
Zdravotní pojišťovny se k návrhu zatím nevyjádřily ucelenou veřejnou pozicí; obecným postojem plátců v debatě o rozšíření nárokovaného balíku péče je standardní formulace opatrnosti — že zákonné rozšíření nároků musí být doprovázeno odpovídající úhradou. Reálné náklady na systémové pokrytí specializovanou paliativní péčí v souladu s EAPC benchmarky odhaduje ČSPM na cca 2–3 mld. Kč ročně navíc oproti současnému stavu — číslo, které není katastrofální v kontextu výdajů na zdravotnictví (cca 600 mld. Kč ročně), ale které bude předmětem dohadovacího řízení.
Pohled odborných společností — kritika i podpora
Česká společnost paliativní medicíny (ČSPM) legislativní iniciativu přivítala jako nezbytný krok, který Česko výrazně opožděně přijímá. Zároveň ve svém vyjádření pro výbory Senátu upozornila na to, co nazývá „regulatorní strop bez infrastrukturního patra": zákon definuje práva, ale nezajišťuje, že existuje dostatek poskytovatelů, kteří tato práva naplní. ČSPM konkrétně požaduje propojení novely s vládním akčním plánem implementace Strategie rozvoje paliativní péče — tedy aby zákon nebyl přijat izolovaně, ale jako součást finančně podložené plánované expanze kapacit.
Centrum paliativní péče (CPP) ze stejné pozice upozorňuje na registr DVP. Centrální registr dříve vyslovených přání je správnou myšlenkou — ale jeho funkčnost předpokládá interoperabilitu s nemocničními informačními systémy, jasnou právní odpovědnost za správu a dostupnost 24/7 záchranářům a urgentním lékařům. Žádná z těchto technických podmínek není v novele nebo v přidružené legislativě zatím řešena. Vznik registru byl diskutován od roku 2014; jeho technické zadání dosud nebylo dokončeno.
Fórum mobilních hospiců, zastřešující organizace MSPP poskytovatelů, podpořilo novelu s výhradou k ekonomickému modelu. Upozornilo, že MSPP týmy dnes fungují částečně na základě projektového a dárcovského financování, protože úhrada ze zdravotního pojištění nepokrývá plné provozní náklady — zejména cestovní časy a koordinační práci, která nevykazuje jako výkon. Zákonná garance práva bez úpravy sazebníku tuto situaci nezmění.
Pohled ČLK a etická mantinel
Česká lékařská komora (ČLK) zaujala k novele ambivalentní postoj, který lze shrnout jako „principiálně ano, v detailu opatrnost". Prezident ČLK Milan Kubek opakovaně odmítl srovnání s belgickým nebo nizozemským modelem, kde eutanazie a paliativní sedace existují jako paralelní zákonné instituty, a varoval před tím, co označuje jako „terminologické posouvání hranic": každá legislativní úprava sedace a „neadekvátní léčby" podle něj otevírá interpretační prostor, jehož zneužití je bez robustního etického dohledu obtížně kontrolovatelné.
Belgická paralela ale není ve své chronologii tak přímočará, jak se v debatě někdy interpretuje: zákon o eutanazii byl v Belgii přijat 28. května 2002 a zákon o paliativní péči 14. června 2002, tedy s odstupem zhruba dvou týdnů — oba prošly parlamentem v jednom legislativním balíčku, který měl podle záměru zákonodárce zdůraznit jejich komplementaritu, nikoli sekvenci „palliative care nejdřív, eutanazie potom". Paliativní sedace jako klinický postup je v Belgii regulována odděleně profesními protokoly. Kritici jako Kubek z propojenosti obou institutů odvozují riziko „šikmé plochy". Zastánci poukazují na to, že Německo, Rakousko a (s nuancemi) Francie zákonně upravily paliativní sedaci či hluboké tlumení vědomí v závěru života, aniž by se přiblížily legalizaci eutanazie — a že propojování těchto dvou instrumentů je svou povahou politickým, nikoliv klinickým argumentem.
Etická dimenze návrhu ale přesahuje otázku sedace. Pojem „neadekvátní léčba" a posílení role etických komisí otevírají otázku, kdo má poslední slovo v situaci, kdy pacient nemůže vyjádřit vůli a rodina nebo lékaři se neshodnou. Navrhovaná primární role etických komisí je rozumný krok — ale funkční etická komise vyžaduje multidisciplinární složení, dostatečný čas a jasnou proceduru; mnoho českých nemocnic komisi buď nemá, nebo ji využívá jinak než pro klinická dilemata.
Mezinárodní srovnání — Belgie a Nizozemsko vs. Německo, Rakousko a Francie
Česká debata se pohybuje ve dvou referencích, které jsou ze zahraničního pohledu odlišnými modely.
Belgie a Nizozemsko jsou zeměmi, kde jsou zákonně povoleny jak eutanazie, tak asistovaná sebevražda, i paliativní sedace — jako tři odlišné instituty. Belgický zákon ze dne 28. května 2002 o eutanazii ukládá jasná kritéria (nevyléčitelná nemoc, nesnesitelné utrpení, opakovaný informovaný souhlas, konzultace druhého lékaře). Souběžně s ním byl 14. června 2002 přijat zákon o paliativní péči, který nárok na paliativní péči konstituuje jako samostatné právo pacienta; paliativní sedace jako klinický postup je v Belgii regulována oddělenými profesními protokoly a stanovisky odborných společností (např. Federace paliativní péče Vlámska). Souběžná existence všech tří institutů je v belgické a nizozemské praxi funkční; mezinárodní srovnávací výzkum ukazuje, že paliativní péče v těchto zemích patří k nejrozvinutějším v Evropě. Argument „šikmé plochy" (palliative care vede k eutanazii) není empiricky podložen.
Německo, Rakousko a Francie jsou zeměmi, které eutanazii ani asistovanou sebevraždu (s nuancemi po nálezu BVerfG 2020) nemají zákonně povoleny, ale zákonně upravily závaznost dříve vyslovených přání a rámec klinicky přijímané hluboké sedace v závěru života. Německý § 1901a BGB (Patientenverfügung, v účinnosti od 1. září 2009; od 1. ledna 2023 v rámci reformy opatrovnického práva přečíslován na § 1827 BGB) zavedl písemnou formu závazné předem vyjádřené vůle pacienta. § 217 StGB (zákaz „obchodně organizované" pomoci při sebeusmrcení, v účinnosti od prosince 2015) Spolkový ústavní soud rozsudkem z 26. února 2020 zrušil jako protiústavní — ilustrace toho, že legislativní cesty v této oblasti jsou citlivé. Francie přijala 2. února 2016 zákon Claeys-Leonetti, který zakotvuje právo na „hlubokou a kontinuální sedaci" pro terminálně nemocné pacienty s nevratnou prognózou blízkého úmrtí; zákon je považován za model, který senátní novela Procházkové do značné míry následuje.
Pro českou situaci je relevantní francouzský model: zákon Claeys-Leonetti zakotvil právo na paliativní sedaci a dříve vyslovená přání v závaznějším formátu, aniž by otevřel debatu o eutanazii. Pět let po přijetí zákona francouzské ministerstvo zdravotnictví v hodnotící zprávě konstatovalo, že zákon je znám pouze třetině lékařů a méně než pětině veřejnosti — a že bez informační kampaně a vzdělávání nemocnic k reálné změně nedošlo. Tento nález je pro český kontext varovným signálem.
Co musí stihnout vláda a Sněmovna — věcný harmonogram
Senátní novela je legislativním návrhem; pokud ji Senát schválí, putuje do Sněmovny, kde potřebuje projít výborem pro zdravotnictví a třemi čteními. Vládní koalice se k návrhu dosud nevyjádřila sjednoceně — postoj resortu zdravotnictví zatím zůstává spíše diplomaticky vyčkávací: principy jsou přijímány, otázka implementačních dopadů a úhradové udržitelnosti je předmětem dalšího jednání.
Reálný harmonogram implementace klíčových institutů se liší:
Zákonná garance práva na paliativní péči a definice neadekvátní léčby jsou legislativní texty, které nevyžadují infrastrukturu — mohou vstoupit v platnost po nabytí účinnosti zákona. Jejich efekt ale bude silný teprve ve chvíli, kdy existuje dostatečná kapacita poskytovatelů.
Centrální registr DVP je technologická investice s odhadovanou dobou přípravy minimálně 18–24 měsíců — zadávací dokumentace, výběrové řízení, integrace s nemocničními informačními systémy a testování. To znamená, že i při přijetí novely v průběhu roku 2026 by registr nefungoval dříve než v roce 2028–2029. Bez explicitního meziresortního zadání (ÚZIS + MZ + pojišťovny) se tento termín prodlouží.
Posílení etických komisí vyžaduje metodický pokyn MZ, vzdělávání a metodickou podporu, standardizaci složení komisí — administrativní úkon s horizontem 12–18 měsíců, pokud bude politická vůle.
Kapacitní rozvoj — tisíce paliativních lékařů, stovky nových lůžek, desítky nových MSPP týmů — je celospolečenská investice s horizontem 10–15 let, která nevyplyne ze zákona samotného. Vyžaduje změnu financování atestačního vzdělávání v paliativní medicíně, investice do budování hospiců (investiční pobídky nebo přímé financování) a systematickou integraci MSPP do primární péče.
Co by se muselo stát, aby zákon nebyl pouhou deklarací
Mezinárodní zkušenost — belgická, francouzská i německá — ukazuje, že zákon o paliativní péči změní praxi tehdy, kdy ho doprovázejí tři věci: financování dostupné infrastruktury, vzdělávání zdravotnického personálu a informační kampaň pro veřejnost. Bez prvního prvku vzniká nárok bez poskytovatele. Bez druhého lékaři zákon neznají nebo se mu vyhýbají z právní nejistoty. Bez třetího pacienti nevědí, že mají právo cokoliv žádat.
Pro českou situaci to konkrétně znamená: novela by měla být projednávána společně s implementačními plány Strategie rozvoje paliativní péče do roku 2035, jejíž analytickou část MZ ČR publikovalo k 30. dubnu 2025 (vlastní Strategie a implementační plány jsou součástí projektu Standardizace paliativní péče a teprve vznikají). Akční plán bez zákonného rámce je strategický dokument bez vymahatelnosti; zákon bez akčního plánu je vymahatelný nárok bez plnitelného obsahu. Obojí by mělo být přijato paralelně.
Druhý konkrétní krok je financování specializačního vzdělávání v paliativní medicíně. Dnes je výchova specialistů kapacitně omezena nedostatkem akreditovaných pracovišť a — v tichém paradoxu — nedostatkem samotných školitelů. Stimulační program pro nemocnice, které otevřou akreditované pozice v paliativní medicíně, a navázání rezidenčních míst na paliativní obor by na přírůstku specialistů poznal výsledky do pěti až sedmi let.
Třetím krokem je transparentnost kapacit v regionech. Dnes neexistuje veřejně dostupná mapa MSPP pokrytí s granularitou okres/ORP; pacient a jeho rodina nemají snadný způsob, jak zjistit, zda je v jejich okolí dostupný MSPP tým, jaká je průměrná čekací doba a jaké jsou podmínky. ÚZIS sbírá příslušná data; jejich publikace v otevřeném formátu je technicky trivialní a politicky beznákladová.
Senátní novela Procházkové je krokem správným směrem v situaci, kdy stávající zákonný rámec práci paliativních týmů nijak explicitně neopírá. Její hodnota ale bude záviset na tom, zda se stane impulzem pro systémovou investici do infrastruktury a vzdělávání — nebo zda zůstane, jako francouzský zákon Claeys-Leonetti po prvních pěti letech, zákonem, o jehož existenci nevědí ani ti, kteří ho mají používat.