Pohyb je z populačního pohledu nejlevnější a nejdostupnější preventivní intervence, kterou medicína zná. Pravidelná střední aktivita prokazatelně snižuje riziko kardiovaskulárních onemocnění, diabetu 2. typu, několika typů rakoviny (kolorektál, prsa), demence a deprese — a u každé z těchto diagnóz se efekt měří v desítkách procent. Navzdory tomu se v posledních dvaceti letech v ekonomicky vyspělých zemích podíl aktivní populace zhoršuje: trend není česká specialita, ale Česko v něm padá rychleji než srovnatelní sousedi. Důvodem není slabší vůle. Důvodem je infrastruktura.
Zdroje: EHIS 2019 / OECD Health at a Glance 2024; WHO Guidelines on Physical Activity 2020.
Co WHO doporučuje a co reálně měří
Aktualizované doporučení WHO z roku 2020 pro dospělé požaduje alespoň 150 až 300 minut středně intenzivní aerobní aktivity týdně, nebo 75 až 150 minut vysoké intenzity, plus dvakrát týdně silový trénink hlavních svalových skupin. Druhá novinka aktualizace je explicitní zmínka o sedavém chování — minimalizovat čas strávený sedem se ukázalo jako samostatný rizikový faktor i u lidí, kteří jinak doporučení splňují. Pohyb a sezení nejsou souměrné: nesplníte zdravotní benefit pohybu tím, že hodinu sportujete a zbytek dne sedíte u stolu a v autě.
Indikátor v dashboardu HSPA Monitoru, hodnota 33 procent, vychází z evropského šetření EHIS (European Health Interview Survey) — respondent uvádí, kolik se týdně hýbe podle připravených kategorií. Self-report má v této oblasti strukturální problém: lidé systematicky nadhodnocují svou aktivitu, protože si pamatují především výrazné momenty (výlety, tréninky) a podhodnocují čas strávený sedem. Mezinárodní studie srovnávající EHIS-style self-report s objektivním měřením akcelerometry — britská Health Survey for England, dánské studie, několik amerických NHANES analýz — opakovaně ukazují, že skutečná populační aktivita je o 30 až 60 procent nižší než deklarovaná. Mezinárodní srovnání tato chyba do velké části vyrovnává (všechny země měří stejně), ale absolutní hodnoty je třeba brát jako optimistický odhad.
Tři roviny, ve kterých se rozhoduje
Z populačního pohledu se pohyb nerozhoduje v posilovně. Rozhoduje se ve třech rovinách, které se za posledních padesát let v Evropě dramaticky proměnily.
Aktivní transport. Doprava — chůze, kolo, hromadná doprava s kratšími úseky chůze — byla dlouho nejvýznamnějším zdrojem populační pohybové aktivity. Zlepšení dostupnosti aut a postupný úbytek krátkých chůzí (do obchodu, do školy, do práce) v posledních dekádách významně snížil průměrnou denní spotřebu kalorií u běžné dospělé populace. Země, které tomuto trendu odolaly, mají jednu společnou věc — postavily infrastrukturu, ve které je aktivní transport jednodušší než auto. Nizozemsko a Dánsko jsou klasické příklady; podíl cyklistiky na denních cestách v jejich městech se počítá v desítkách procent. Není to ideologie, je to plánování.
Práce a každodenní rutina. Posun od fyzicky náročných pracovních pozic k sedavé kancelářské nebo službám trvá v Česku dvě generace a probíhal podobně jako v zemích našeho regionu. Co v Česku schází, je systematická pozornost ke sedavému chování v zaměstnání. Stojací stoly, aktivní pauzy, podpora chůzí během pracovní doby, polední pohybové programy — všechny tyto intervence jsou v některých zemích součástí firemní kultury i veřejně podporovaných programů. Singapur spustil v roce 2015 National Steps Challenge, populační program s nositelnými trackery, do kterého se zapojily statisíce dospělých — zveřejněné evaluace ukazují měřitelný populační efekt na denní počet kroků.
Děti a mládež. Rok dětství strávený v aktivní rutině se v dospělosti vyplácí nepoměrně víc než pokus „začít chodit do fitka v padesáti". WHO doporučuje pro děti a mládež 60 minut denně středně až vysoce intenzivní aktivity. Finsko v rámci školního systému provozuje dvě hodiny tělesné výchovy týdně doplněné o aktivní přestávky a podporu pohybu mezi hodinami; podobně Estonsko, část Skandinávie a Irsko v rámci programu „Active School Flag". V Česku je tělesná výchova součástí osnov, ale její efektivita a postavení ve školním rozvrhu se za posledních dvacet let oslabily.
Co dělají země, kde se pohyb stal infrastrukturou
Země, ve kterých se aktivní transport a populační pohyb dlouhodobě udržuje, používají kombinaci nástrojů, jejíž jednotlivé prvky jsou všechny v ČR teoreticky známé.
Cyklistická a pěší infrastruktura. Nizozemská fietspad — separátní cyklistické pruhy a stezky — je standardem všech městských staveb už několik dekád; podíl cyklistiky na denních cestách v Nizozemsku je dlouhodobě vysoký a v některých oblastech převyšuje motorovou dopravu. Dánsko investuje do cyklomostů a předjížděcích pruhů na dálkových trasách. Britské strategie Active Travel England a investice do segregované infrastruktury v Londýně (například koridory pro kola na hlavních ulicích) jsou v posledních letech viditelné. V ČR existuje národní cyklostrategie a v některých krajích se síť rozšiřuje, ale tempo se srovnání se Skandinávií nebo Nizozemskem je výrazně pomalejší a kvalita stávajících tras kolísá.
Plánování měst. Tzv. 15-minute city, koncept rozvinutý v Paříži, Melbourne a v dalších městech, staví na dosažitelnosti běžných každodenních potřeb pěšky nebo na kole do patnácti minut. Osobní auto se tím nestává zbytečným, ale úroveň, na které je nutné, klesá. Praha i další česká města tento koncept částečně začleňují do územního plánování, ale s různou rychlostí.
Tělesná výchova ve školách. Finský model — dvě plnohodnotné hodiny TV týdně, doplněné aktivními přestávkami a důrazem na hru a radost z pohybu, ne na sportovní výkon — má v evropském srovnání dobré výsledky v dětských ukazatelích kondice. Daleko zajímavější je ale propojení: české děti, které mají kvalitní TV ve škole, mají lepší celoživotní pohybové návyky. To není teorie; je to longitudinálně doložené.
Daňové a regulační nástroje. Některé země daňově zvýhodňují zaměstnavatele, kteří přispívají na sportovní aktivity zaměstnanců (sportovní vouchery, příspěvky na fitness). Česko má tuto možnost rozpracovanou jen částečně a podle průzkumů ji využívá menšina firem. Podle vyhodnocení WHO patří daňové motivace k podpůrným nástrojům — ne k těm, které samy o sobě otáčejí trend, ale ve smysluplném mixu funkčním.
Co s tím
Pro čtenáře, který chce sám něco udělat, platí jednoduchá doporučení, jejichž důslednější dodržování by populační hodnoty zvedlo. Cíl 150 minut středně intenzivního pohybu týdně se dá dělit po dvaceti minutách denně; svižná chůze, kolo, plavání, tanec — co vás baví. Sezení v práci přerušujte alespoň jednou za hodinu pětiminutovou aktivitou. Pro dlouhodobý efekt zařaďte alespoň dvakrát týdně silovou aktivitu (s vlastním tělem nebo se zátěží) — udržuje svalovou hmotu, kterou ztrácíme s věkem. Krátké cesty (do obchodu, na poštu, do školy) zkuste na pár týdnů zvolit pěšky nebo na kole; návyk se vrací rychleji, než si myslíte. A pokud máte chronické onemocnění, konzultace s lékařem před výraznou změnou pohybové rutiny je rozumná, ne přehnaná.
Pro tvůrce politik je sdělení, že populační pohyb se nezvedne osvětovou kampaní. Zvedne ho stezka, na které se dá bezpečně dojet do práce, kvalitní tělesná výchova ve škole, dostupnost veřejných sportovišť a 15minutová města, kde dítě nemusí být vozeno autem na všechno. Třiatřicet procent — a se započítáním self-report biasu pravděpodobně podstatně méně — není fyziologický strop české populace. Je to mimochodem výsledek dvaceti let infrastrukturních rozhodnutí, která se postavila autem k autu a opomněla, že pohyb potřebuje stejně promyšlené plánování jako doprava.