Když Ministerstvo zdravotnictví v roce 2013 rozjelo reformu psychiatrické péče (RPP), bylo zadání jasné. Česko mělo dlouhodobě jednu z nejvyšších hustot psychiatrických lůžek v Evropě a jen základní zárodek komunitních služeb. Reforma měla obě čísla otočit — přesunout těžiště péče z dlouhodobé hospitalizace do Center duševního zdraví (CDZ), zapojit pacienty a jejich rodinné příslušníky jako partnery rozhodování a propojit zdravotní, sociální a školský sektor. Třináct let je v politickém čase dlouhá doba: reforma za tu dobu přežila několik volebních cyklů, několik výměn ministrů a změny logiky financování. Co po té době zůstalo dotaženo a co se v každé politické turbulenci znovu rozpadá, popisuje Winklerova bilance velmi konkrétně. Tento článek ji čte vedle dat dashboardu HSPA Monitoru a domácí žurnalistické paměti.
Zdroj: reformapsychiatrie.cz, Strategie reformy psychiatrické péče 2013, Věstník MZ č. 9/2025.
Co studie skutečně hodnotí
Práce „Learning from mental health reform under political change: lessons for sustainable mental health systems from Czechia" (Winkler P, Klimková V, Broulíková HM, Chrtková D, Krupčík O, Dlouhý M; Int Rev Psychiatry, 24. ledna 2026) je metodicky tzv. policy learning case study. Není to randomizovaná intervence ani kvantitativní outcome studie; je to systematická analýza, která kombinuje administrativní data o průběhu reformy, oficiální evaluační zprávy z evropských projektů, dokumentaci z výborů řízení a — což je metodicky výjimečné — strukturovaná zpětná vazba od 23 lidí s vlastní zkušeností duševního onemocnění (anglicky people with lived experience, PWLE), kteří se v různých fázích reformy účastnili pracovních skupin. Cílem nebylo zjistit, „kolik procent pacientů se uzdravilo", ale „co reforma vyprodukovala jako trvalou změnu systému".
Co reforma dotáhla — a tento výčet stojí za četbu
Studie identifikuje pět rovin doložitelného pokroku v rané fázi reformy. Stojí za to je číst najednou — protože v bilancích reformy se na ně v politické debatě často zapomíná.
Síť Center duševního zdraví. Z nuly v roce 2013 vznikla síť CDZ, která dnes funguje ve většině krajů; multidisciplinární tým (psychiatr, psycholog, sociální pracovník, peer konzultant, adiktolog) je v české psychiatrické péči koncepčně novým útvarem a v některých CDZ skutečně funguje. Pacient s těžším onemocněním má dnes jinou trajektorii než před deseti lety.
Redukce dlouhodobé hospitalizace. Počet pacientů zadržených v dlouhodobé psychiatrické léčbě klesl, část kapacit se transformovala. Není to dotažené na úroveň Itálie nebo Belgie, ale směr je doložený.
Rozšíření komunitních služeb. Vedle CDZ vznikly mobilní týmy, krizová centra a programy pro specifické skupiny (děti, lidé s těžkou duální diagnózou). Geografické pokrytí zůstává nerovnoměrné, ale koncept komunitní péče se v Česku za třináct let stal etablovanou kategorií, ne výjimkou.
Lepší dosažitelnost péče. V některých regionech zkrátila reforma dobu mezi prvním vyhledáním pomoci a kontaktem se specializovaným týmem. V jiných regionech ne — nerovnost mezi kraji je jeden z hlavních zbývajících problémů.
Zapojení lidí s vlastní zkušeností do governance. Podle autorů jeden z nejcennějších a v české tradici nejpřekvapivějších výsledků — pacienti a jejich rodinní příslušníci se reálně účastnili pracovních skupin reformy, vyjadřovali se k podobě služeb a v některých CDZ pracují peer konzultanti placeně. To je posun z paternalistického modelu, který v české psychiatrii dlouho dominoval, a má evropsky uznávaný precedent (peer-led services v Británii, recovery colleges v Nizozemsku).
Kde reforma ztrácí dech
Druhá polovina Winklerovy bilance je střízlivější. Politické transitions — autoři používají právě toto slovo — opakovaně narušovaly tempo a, což je důležitější, znemožňovaly inovace zakotvit ve standardní praxi tak, aby přežily personální změny v ministerstvu i v krajích. Konkrétně:
Financování ze stavebních projektů místo provozu. Velká část reformních prvků byla financována z evropských fondů v projektovém režimu — tříleté až pětileté cykly, na konci kterých se rozhoduje, zda se služba převede pod úhradu zdravotních pojišťoven, krajů, nebo zanikne. Pojišťovny posun směrem k úhradě multidisciplinárních týmů přijímaly pomalu, kraje neměly dostatečné prostředky a v některých případech nebyl ani jasný majitel rozhodnutí. Důsledek: i CDZ s prokazatelnými výsledky končily nebo redukovaly svůj rozsah po skončení projektu.
Personální fluktuace na úrovni vedení. Reformní program prošel několika reorganizacemi a změnami klíčových postů; autoři poukazují na to, že odpovědnost za jednotlivé prvky se přesouvala mezi sekcemi MZ ČR, NÚDZ, krajskými úřady a externími koordinátory bez kontinuity. Inovace, které neměly silné institucionální ukotvení (zákonem definovaný proces úhrady, povinnost krajů, dohodu se zdravotními pojišťovnami), padaly s jednotlivci.
Slabý meziresortní rámec. Duševní zdraví v praxi není jen zdravotnická, ale i sociální a školská agenda — přechod z lůžkového zařízení do bydlení s podporou potřebuje sociální systém, prevence ve školách potřebuje MŠMT, krizové linky potřebují provozní financování mimo zdravotnickou logiku. Reforma se na úrovni odborné komunity intenzivně řešila, na úrovni meziresortních dohod méně. Bez závazného rámce mezi MZ, MPSV a MŠMT zůstávaly některé prvky reformy v šedé zóně.
Klíčové slovo: institucionální ukotvení
Centrální závěr Winklerovy studie zní: „evidence-based mental health innovations remain vulnerable unless embedded in clinical practice, service structures, and institutional arrangements resilient to political change." Volně přeloženo — i prokazatelně fungující inovace v duševním zdraví jsou zranitelné, pokud nejsou ukotvené v klinické praxi, struktuře služeb a institucionálních dohodách, které vydrží politickou změnu.
To je přesný protějšek k tomu, co existující článek HSPA Monitoru o sebevražednosti a antidepresivech dokumentuje na úrovni populačních čísel. Sebevražednost 12,5 / 100 000 oproti 11 v OECD (Health at a Glance 2025) a spotřeba antidepresiv 84 DDD oproti 67 nejsou přímým důsledkem politické nestability — jsou důsledkem dlouholetého rozdílu mezi „máme recept" a „máme dostupnou strukturovanou péči". Reforma byla pokusem ten rozdíl uzavřít. Winklerova analýza vysvětluje, proč se ho úplně uzavřít nepodařilo: ne proto, že by neexistoval konsenzus, co dělat, ale proto, že institucionální nosníky reformy se opakovaně rozpouštěly v politickém čase.
Co dělají země, kterým reforma vydržela přes výměny vlád
Mezinárodní zkušenost s reformami psychiatrické péče je dnes dostatečně bohatá, aby se z ní daly vyčíst vzory přežití reforem.
Belgie — Article 107 (2010). Klíčové bylo, že reforma proběhla na úrovni federální dohody mezi zdravotnickým a sociálním rezortem se závazným úhradovým rámcem. Komunitní týmy nebyly projektem, ale strukturou financovanou ze zdravotního pojištění; přesun zdrojů z lůžkové do komunitní péče byl v zákonné rovině jednoznačně kotvený. Reforma přežila výměny vlád, protože měla legislativní podlahu.
Itálie — Basaglia 1978. Italský zákon č. 180 byl výjimečný v tom, že uzavřel velké psychiatrické léčebny na úrovni zákona, ne na úrovni projektového rozhodnutí. Implementace byla v jednotlivých regionech různě úspěšná, ale rámec se za 47 let nezvrátil. Lekce: legislativní zakotvení principu (deinstitucionalizace) přežívá personální změny.
Velká Británie — IAPT / NHS Talking Therapies. Od roku 2008 fungující program s ročním rozpočtem v miliardách liber, vlastními výkonnostními standardy (čekací doba, recovery rate) a integrací do NHS na národní úrovni. Program přežil výměny vlád, protože je součástí NHS, ne jeho přílepkem. Klíčové nebylo jen financování, ale evaluativní disciplína — pravidelné publikované metriky, které dělají politické zrušení programu nákladné v reputaci.
Nizozemsko — GZ-psycholog jako odbornost. Stát zavedl Gezondheidszorgpsycholoog jako právně definovanou kategorii hrazenou ze základního pojištění; pacient se k ní dostane přes rodinného lékaře, čekací doby v rámci týdnů. Klíč: profesní stav psychoterapeuta v zákoně, ne v dohodě.
Česká cesta — projektová
-
2013
Start RPP
MZČR rozjíždí Reformu psychiatrické péče. Cíl: přesun z lůžek do CDZ, zapojení pacientů a meziresortní spolupráce.
-
2017–2020
Pilotní CDZ
Vznik prvních Center duševního zdraví, financováno převážně z evropských projektů. Multidisciplinární týmy, peer konzultanti.
-
2020–2023
Rozšíření sítě
CDZ se rozšiřují do většiny krajů. Stále převažuje projektové financování — bez stabilního zákonného úhradového rámce.
-
24. 1. 2026
Winkler et al. bilance
Int Rev Psychiatry studie 6 autorů: 13 let → doložitelné úspěchy v rané fázi, ale bez institucionálního ukotvení. Riziko zvratu při výměně vlády.
Evropské reformy — zákonem ukotvené
-
1978
Itálie — Basaglia, zákon č. 180
Zákon uzavřel velké psychiatrické léčebny. Implementace regionálně různě úspěšná, ale rámec se za 47 let nezvrátil. Legislativní zakotvení principu přežívá personální změny.
-
2008
UK — IAPT (NHS Talking Therapies)
Roční rozpočet v miliardách liber. Vlastní výkonnostní standardy (čekací doba, recovery rate), publikované metriky. Součást NHS, ne přílepek. Přežil výměny vlád.
-
2010
Belgie — Article 107
Federální dohoda mezi zdravotnickým a sociálním rezortem. Komunitní týmy financovány ze zdravotního pojištění, přesun zdrojů zákonně kotvený. Měla legislativní podlahu.
-
2010+
Nizozemsko — GZ-psycholog
Gezondheidszorgpsycholoog jako právně definovaná kategorie hrazená ze základního pojištění. Profesní stav v zákoně, ne v dohodě. Čekání v rámci týdnů.
Klíčový rozdíl: česká reforma zatím opírá své inovace o projektové dohody, evropské vzory mají legislativní podlahu. Zdroj: Winkler et al. (Int Rev Psychiatry 2026); WHO Mental Health Atlas.
Co s tím
Pro pacienta je hlavní zpráva, kterou Winklerova studie sděluje nepřímo, prozaická: služby, které před pěti lety v okolí byly, dnes nemusí existovat ve stejné podobě, a naopak — v některých krajích se kapacita CDZ a komunitních týmů reálně rozšířila. Pokud řešíte duševní obtíže, vyplatí se dnes zorientovat lokálně (nzip.cz, krajské seznamy, regionální koordinátoři reformy) a nespoléhat na obecné mapy starší než dva roky. Cesta přes praktického lékaře a první kontakt s CDZ zůstává v Česku nejméně třecí variantou — bez doplatku, s týmem, který vás může nasměrovat dál rychleji než tradiční ambulantní psychiatr.
Pro tvůrce politik je Winklerovo doporučení jednoznačné a v reformní debatě by mělo zaznít hlasitěji. Za prvé: prvky reformy, které prokázaly funkčnost (CDZ, multidisciplinární týmy, peer konzultanti), zakotvit zákonem o úhradách a povinnostech krajů, ne smlouvou v rámci projektu. Za druhé: meziresortní dohoda mezi MZ ČR, MPSV a MŠMT s konkrétním závazkem financování, evaluace a delegace odpovědnosti, která přežije volební cyklus. Za třetí: institucionalizovat zapojení lidí s vlastní zkušeností do rozhodování — ne jako symbolickou účast v komisích, ale jako placené role s vlastním rozpočtem a hlasem v evaluacích. Za čtvrté: pravidelné, veřejně publikované metriky (jako britské IAPT publikuje čekací doby a recovery rates), které dělají útlum reformy politicky nákladný. Třináct let není málo. Zbývající desetiletí rozhodne, jestli česká reforma psychiatrické péče skončí jako úspěšná evropská deinstitucionalizace, nebo jako další epizoda, ve které dobré nápady nepřežily personální výměny.