Hodnota 62 oproti 70 zní jako slabší zaostávání. V indexu, který kombinuje pokrytí elektronického zdravotního záznamu (EHR), elektronickou preskripci, telemedicínu a datovou interoperabilitu, ale rozdíl osmi bodů znamená několik chybějících stavebních kamenů, ne jen pomalejší implementaci jednoho. A protože index je kompozitní — jak metodická karta upozorňuje, dílčí složky mají různou váhu —, samotné číslo nestačí. Zajímavější je rozebrat, kde Česko dohnalo evropský standard a kde mezi ním a námi pořád zeje díra.
Zdroje: Metodická karta indikátoru eHealth index; ÚZIS / SÚKL; OECD Digital Health Indicators 2024.
Co Česko v digitalizaci zvládá
Česká elektronická preskripce, kterou spravuje SÚKL, funguje od roku 2018 jako povinný systém. Lékař vystaví elektronický recept, pacient ho dostane v podobě SMS, e-mailu nebo PIN kódu, lékárna ho po identifikaci vydá. Z technického pohledu jde o jeden z dotažených prvků digitalizace — pokrytí je úplné, dostupnost stabilní, integrace do ambulantního softwaru standardní. eRecept patří mezi věci, které v evropském srovnání obstojí.
Druhým úspěchem, který urychlila pandemie covidu, je elektronický očkovací průkaz. Vznikl jako nástroj pro zaznamenávání covidové vakcinace, ale postupně se rozšířil i na další očkování (chřipka, HPV, klíšťová encefalitida v některých krajích). Pacient má v Portálu občana přístup ke svému očkovacímu záznamu — to je v evropském srovnání běžný standard, který Česko dohnalo s několikaletým zpožděním, ale dohnalo.
Třetím dílčím prvkem je výdejní portál pacienta — Portál občana zpřístupňuje řadu zdravotních informací (čerpané receptem hrazené léky, očkování, výpis z registru pojištěnců). Jeho rozsah ale stále zůstává za tím, co znají uživatelé v Estonsku, Dánsku nebo Finsku — především v oblasti přístupu k vlastní zdravotní dokumentaci, výsledkům laboratorních a zobrazovacích vyšetření a propouštěcím zprávám.
Tři vrstvy, kde Česko reálně zaostává
Co indexu adopce eHealth v Česku ubírá body proti evropskému průměru, jsou tři propojené nedostatky.
Sdílení zdravotní dokumentace mezi pracovišti. Pacient přesouvaný mezi nemocnicí a ambulantním specialistou, mezi praktickým lékařem a krajskou nemocnicí, mezi krajskou a fakultní nemocnicí dnes v Česku často nese papírovou dokumentaci nebo CD s obrazovou dokumentací. Lékař v cílovém pracovišti má povinnost si vyžádat předchozí dokumentaci, ale technicky to často znamená telefonát, e-mail nebo poštu. Záchranná služba v terénu nemá přístup k aktuálnímu zdravotnímu záznamu pacienta, kterého ošetřuje. Toto není pomalost — je to nedostatek standardu, který by umožnil digitální výměnu mezi nemocničními informačními systémy (NIS) a ambulantními informačními systémy (AIS) různých dodavatelů. Navrhovaný zákon o elektronickém zdravotnictví, který by takový standard ukotvil, je v ČR opakovaně formulovaný a opakovaně neprošel.
Interoperabilita. Zdravotnické systémy v ČR běží na desítkách různých NIS a AIS od různých dodavatelů. Každý má svou datovou strukturu, své kódování, své rozhraní. Mezinárodní standardy — HL7 FHIR, SNOMED CT, LOINC — jsou v ČR v různé míře implementovány, ale jejich povinné využívání není legislativně zakotveno. EU od roku 2025 postupně spouští European Health Data Space (EHDS), který má povinnou interoperabilitu nastavit napříč členskými státy v dvou rozměrech: pro pacientskou péči (sdílení záznamu napříč EU) a pro sekundární využití dat (výzkum, veřejné zdraví, AI). Implementační lhůty jsou pro pacientskou rovinu cca rok 2025–2027, pro sekundární využití do 2031. Česká příprava na EHDS běží, ale tempo a personální zajištění reflektují pomalou roli, kterou MZ historicky v digitalizaci hraje.
Telemedicína. V některých zemích je telekonzultace u praktického lékaře nebo specialisty rutinní součástí péče s úhradou ze zdravotního pojištění. V Česku má telemedicína v posledních letech dílčí úhradu (psychiatrie, některé chronické diagnózy), ale jako standardní součást primární a ambulantní péče se neusadila. Důvody jsou kombinací úhradové vyhlášky, odpovědnostních otázek a kulturní praxe — pacient i lékař jsou v ČR zvyklí na osobní kontakt jako default. To samo o sobě není problém; problém je, když absence telemedicínské alternativy uzavírá dostupnost péče lidem v menších okresech a u skupin s omezenou mobilitou.
Modely, které tyto vrstvy mají dotaženy
Že eHealth v této podobě umí fungovat, ukazují tři evropské země s dvacetiletou kontinuální investicí.
Estonsko spustilo národní eHealth systém v roce 2008 a dnes je v evropském srovnání vzor. Pacient má plnohodnotný EHR (X-Road infrastruktura), e-Prescription, e-Consultation a vidí, který lékař a kdy se na jeho data díval. Úroveň důvěry je postavená na transparentní pacientské kontrole přístupu — pacient může konkrétnímu lékaři odmítnout přístup ke konkrétní části záznamu. Estonský systém je dnes jeden z nejvíc citovaných modelů v evropské digitální zdravotní politice; jeho úspěch je z velké části přičítán tomu, že byl postaven jako součást celkové digitalizace státu (e-Estonia), ne jako samostatný silo projekt.
Dánsko provozuje národní zdravotní portál sundhed.dk od roku 2003. Propojuje primární péči (praktiky), nemocnice, lékárny a pacienta v jednom místě. Dánský systém MedCom standardizoval výměnu dokumentů mezi poskytovateli už v 90. letech a postupně rozšiřoval pokrytí. Dánsko patří mezi země s nejvyšším podílem digitálně doručovaných propouštěcích zpráv mezi nemocnicemi a praktickými lékaři.
Finsko má národní službu Kanta, která zahrnuje osobní zdravotní záznam, e-Prescription, archiv zobrazovacích vyšetření a postupně i další moduly (například osobní zdravotní deník Omakanta). Finská data jsou strukturována podle mezinárodních standardů a Finsko je jednou z prvních zemí, která testuje sekundární využití zdravotních dat pro výzkum v rámci principů EHDS.
Mimo Evropu je vzorem také izraelský systém HMOs (Clalit, Maccabi a další) s dlouhodobě propracovanými EHR a sekundárním datovým výzkumem; izraelské studie velmi rychle generují populační poznatky využívající desítky milionů záznamů. Společným jmenovatelem všech těchto systémů jsou tři věci. Standardy datové výměny ukotvené legislativně. Centrální infrastruktura provozovaná veřejně nebo veřejně financovaně. A pacientská kontrola přístupu k vlastním datům — bez které takový systém nemá veřejnou důvěru.
Co Česko realisticky může
Plán digitalizace zdravotnictví v ČR — připravený MZ a Národním centrem elektronického zdravotnictví (NCEZ) — formuluje cíle, které se v různých variantách opakují roky: zákon o elektronickém zdravotnictví, registr poskytovatelů a pacientů s eIdentitou, povinné standardy datové výměny, pacientský portál integrující více zdrojů. Implementace probíhá pomalu, dotčená je řada zákonů a několik resortů (MZ, MV, MPSV, MŠMT pro vzdělávání profesionálů). EHDS, který přichází z evropské úrovně, část tlaku na realizaci zvyšuje — povinnost na národní straně je ale realisticky dotaženo až po roce 2027, podle připravenosti infrastruktury a legislativního průchodu.
Realistické milníky, formulované v reformních diskusích: legislativní ukotvení standardů zhruba dva roky, aktualizace softwaru poskytovatelů pět let, zveřejňování anonymizovaných dat tři roky, plnohodnotný pacientský portál dva roky, elektronické plánování kapacit dva roky. Tyto časové horizonty znějí dlouze, ale odpovídají reálné délce, ve které velké digitální projekty ve veřejné správě dospívají; estonský i dánský systém procházely podobnými cykly.
Co s tím
Pro pacienta, který chce mít svá data pod kontrolou, dnes existuje Portál občana s rozsahem, který se postupně rozšiřuje. Za pozornost stojí přístup k záznamu o čerpaných hrazených lécích, k očkovacímu průkazu a k výpisu z registru pojištěnců. Pokud dlouhodobě navštěvujete více pracovišť, je rozumné si vést vlastní stručný zdravotní souhrn — diagnózy, dávkování léků, alergie — a mít ho v telefonu nebo v papírové formě dostupný; to je dnes ad hoc kompenzace za to, co by měl plnohodnotný EHR poskytovat automaticky.
Pro tvůrce politik je sdělení strukturované a pomalé. eHealth se nedotahuje za jedno volební období; dotahuje se za pět až deset let trvalého úsilí, ve kterém každá vláda navazuje na předchozí. Estonský, dánský a finský systém jsou výsledkem dvou desetiletí kontinuální politiky, ne jednoho geniálního projektu. Česká debata má všechny stavební kameny. Co chybí, je kontinuita — a jí podmíněné rozhodnutí, že digitalizace zdravotnictví je infrastrukturní priorita stejné úrovně jako dálnice nebo energetika. Index 62 versus 70 v dashboardu HSPA Monitoru je popis toho, kolik z té priority už jsme zachytili. Zbývající body se nezávodí, ale dotahují.