V průběhu jara 2026 zaznívají z resortu zdravotnictví i opozice opakovaná varování, že systém veřejného zdravotního pojištění se blíží limitu udržitelnosti. Není to rétorika. Jsou to čísla. Celkové výdaje systému v roce 2026 dosahují zhruba 563 miliard korun. Výdaje na péči rostou tempem plus 6,4 procenta ročně. Příjmy z pojistného rostou tempem plus 5,5 procenta. Nůžky jsou zatím nevelké — jedno procento HDP navíc. Jenže jsou systematické, opakují se každý rok a rezervy, které je dosud absorbovaly, docházejí.
Zdroj: ZPP VZP 2026, MZ ČR predikce jaro 2026, SZP ČR, reporting pojišťoven 2025.
Čísla: kde deficit je a kde ho čekáme
Veřejné zdravotní pojištění v Česku provozuje sedm zdravotních pojišťoven. Největší, Všeobecná zdravotní pojišťovna, schválila na říjen 2025 rozpočet pro rok 2026 se schodkem minus 12,7 miliardy korun. Souhrnný odhad ministerstva zdravotnictví pro celý systém se pohybuje mezi minus 12,2 a minus 15,5 miliardy. Opoziční poslanci a Svaz zdravotních pojišťoven odhadují reálný dopad výše — kolem minus 20 miliard — pokud se do výpočtu zahrnou vícenáklady vyplývající z úhradové vyhlášky 432/2025 Sb. pro rok 2026.
Klíčový ukazatel není samotný roční schodek, ale vývoj rezerv. Na konci roku 2024 držely pojišťovny souhrnně rezervy ve výši přibližně 47 miliard korun (souhrn ze zdravotně pojistných plánů); ke konci roku 2025 byly podle reportingu pojišťoven citovaného v auditu sourozeneckého článku deficit-vzp-2026 souhrnně cca 32 miliard korun (z toho VZP cca 23 miliard, zaměstnanecké pojišťovny cca 9 miliard). Při plánovaném deficitu řádu 12–15 miliard pro 2026 se rezervy dále zužují. Za normálních okolností slouží rezervy jako polštář pro výkyvy pojistných příjmů, pandemie nebo neočekávaný nárůst nákladů. Při stávajícím tempu eroze a nezměněných parametrech bude zákonná povinnost udržovat minimální výši rezerv (§ 7 zákona č. 551/1991 Sb. pro VZP, § 18 zákona č. 280/1992 Sb. pro zaměstnanecké pojišťovny) bez dalšího přílivu příjmů nebo omezení výdajů obtížně udržitelná v horizontu jednotek let.
Aby bylo srovnání úplné: systém vykazoval přebytek ještě v roce 2022, kdy postpandemická obnova ekonomiky přinesla rychlý růst mezd a s ním pojistných příjmů. Od té doby se situace obrátila. Strukturální příčiny, které deficit způsobují, přitom nezmizely — pouze se zpomalovalo tempo, s jakým pojistné příjmy nestíhají náklady.
| Zdroj odhadu | Hodnota deficitu | Co zahrnuje |
|---|---|---|
| VZP — schválený rozpočet (10/2025) | −12,7 mld. Kč | Pouze VZP (~60 % pojištěnců). Konzervativní odhad nákladů. |
| MZ ČR — souhrn systému (02/2026) | −12,2 až −15,5 mld. Kč | Všech 7 pojišťoven dohromady. Nezahrnuje vícenáklady úhradové vyhlášky. |
| Opozice / SZP ČR | cca −20 mld. Kč | Zahrnuje navíc realizaci úhradové vyhlášky 432/2025 Sb. v plné výši. |
Červená čárkovaná linka = cash-flow minimum (cca 47 mld. Kč, tj. 1/12 ročních výdajů ~563 mld.). Pod ní hrozí zpoždění plateb poskytovatelům. Pozor — caveat: hodnoty rezerv 2022–2024 odpovídají reportingu pojišťoven, ale mezivýsledek 2025 a plánovaný stav 2026 jsou v rozporu se sourozeneckým auditním zjištěním (souhrnně cca 32 mld. Kč ke konci 2025 dle reportingu pojišťoven citovaného v auditu článku deficit-vzp-2026); přesné hodnoty budou dostupné po publikaci výsledků hospodaření pojišťoven na podzim 2026. Hodnoty pro 2027 a 2028 jsou vlastní projekce HSPA Monitoru založené na předpokladu nezměněných parametrů — nikoliv primárním údajem MZ ČR. Zdroj: rozpočty pojišťoven 2022–2024 (ZPP), VZP ZPP 2026 (20. 10. 2025), MZ ČR.
Anatomie příjmů: kdo do systému přispívá a kolik
Český systém veřejného zdravotního pojištění je financován ze tří hlavních zdrojů. Zaměstnanci odvádějí 4,5 procenta hrubé mzdy, zaměstnavatelé 9,0 procenta hrubé mzdy — celková sazba je tedy 13,5 procenta. Osoby samostatně výdělečně činné platí pojistné z vyměřovacího základu, který odpovídá padesáti procentům daňového základu, minimálně však z minima stanoveného zákonem. Třetím zdrojem je platba státu za takzvané státní pojištěnce — skupinu, kam patří důchodci, děti, studenti, osoby na mateřské dovolené, nezaměstnaní a některé další kategorie.
Platba státu za státního pojištěnce je ze strukturálního hlediska klíčová a politicky nejcitlivější položka. Od 1. ledna 2026 činí 2 188 korun za osobu a měsíc (13,5 procenta z vyměřovacího základu 16 206 Kč), navýšena z 2 127 Kč v roce 2025 a 2 085 Kč v roce 2024. Výši stanoví § 3c zákona č. 592/1992 Sb. a vyměřovací základ se podle § 3c odst. 2 valorizuje automaticky o součet růstu spotřebitelských cen a poloviny růstu reálných mezd. Politická diskuse o absolutní výši je každoroční: státních pojištěnců je v Česku přibližně 5,9 milionu (děti, důchodci, osoby na rodičovské, evidovaní nezaměstnaní a další zákonem vymezené kategorie podle § 7 zákona č. 48/1997 Sb.), takže každé zvýšení o sto korun měsíčně znamená pro státní rozpočet zhruba sedm miliard ročně — pro zdravotní pojišťovny je to naopak sedm miliard příjmů navíc, nebo méně, když platba neporoste dostatečně rychle. Hospodaření pojišťoven je na výši státní platby přímo závislé a její relativní stagnace vůči skutečným nákladům na péči o seniory je jednou z klíčových příčin stávajícího deficitu.
Na straně výdajů jde zhruba polovina prostředků do nemocniční péče, čtvrtina do ambulantní vrstvy (praktičtí lékaři, ambulantní specialisté), zbytek do léčiv, zdravotnických prostředků, zdravotní péče v zahraničí a administrativy. Alokaci každoročně upřesňuje úhradová vyhláška, která stanovuje výši plateb pro jednotlivé segmenty péče — prostřednictvím dohodovacího řízení mezi pojišťovnami a poskytovateli, s ministerstvem zdravotnictví jako arbitrem.
Příjmy systému ~551 mld. Kč
Výdaje systému ~563 mld. Kč
Rozdíl příjmů (~551 mld.) a výdajů (~563 mld.) tvoří souhrnný deficit −12 mld., krytý z rezerv. Hodnota platby státu je odvozena z 5,9 mil. státních pojištěnců × 12 měsíců × 2 188 Kč/měsíc (sazba § 3c zák. 592/1992 Sb. od 1. 1. 2026; ověřeno proti VZP, ZP MV ČR, finance.cz). Procenta jsou orientační — přesná alokace záleží na dohodovacím řízení a úhradové vyhlášce 432/2025 Sb.
Tři strukturální příčiny: demografie, inovace, prevence
Za každoročním schodkem stojí tři vzájemně provázané strukturální síly. Žádná z nich není nová; žádná z nich nevymizí bez vědomé politické reakce.
Demografie. Česká populace stárne. Podíl obyvatel ve věku 65 plus dosahuje v polovině 2020. let podle ČSÚ přibližně 21 procent a střední varianta projekce Projekce obyvatelstva ČR předpokládá pokračující nárůst k cca 23 procentům v roce 2030. Postupný přechod kohort z produktivního věku do důchodového mění pozici člověka v systému: ze zaměstnance platícího 13,5 procenta hrubé mzdy se stává státní pojištěnec, za nějž stát odvádí 2 188 Kč měsíčně (od 1. 1. 2026 dle § 3c zákona č. 592/1992 Sb.) — méně, než odpovídá skutečné spotřebě zdravotní péče u starších kohort. Průměrné výdaje na osobu ve věkové skupině 75 plus jsou v evropských systémech čtyř- až pětinásobkem průměrných výdajů na dospělého v produktivním věku. Demografie není překvapení — ČSÚ publikuje projekce věkové struktury s dvacetiletým výhledem — ale systém financování na ni nebyl nikdy strukturálně přizpůsoben.
Inovace v medicíně. Onkologická imunoterapie, biologická léčba revmatoidní artritidy a střevních zánětů, katetrizační implantace aortální chlopně (TAVI) u starších pacientů nevhodných k chirurgii, roboticky asistované výkony, genová terapie — to jsou klinicky transformativní technologie, které vstoupily do českého systému v posledním desetiletí a jejichž náklady rostou sedm až devět procent ročně nad inflaci. Cena CAR-T terapie u jednoho pacienta se pohybuje v jednotkách až nízkých desítkách milionů korun. Moderní biologická léčba jednoho revmatologického pacienta je v ročních nákladech srovnatelná s průměrnou českou mzdou. Systém, jehož pojistné příjmy jsou vázány na vývoj mezd a nikoliv na skutečný nákladový tlak péče, nemůže takovýto nesoulad absorbovat trvale bez strukturálního zásahu.
Deficit primární prevence. Česko vydává na prevenci přibližně tři procenta ze svého zdravotního rozpočtu — méně, než odpovídá průměru srovnatelných zemí. Důsledky jsou viditelné v datech o preventabilních hospitalizacích. Indikátor HSPA Monitoru hospitalizace pro ambulantně citlivé stavy (ACSC) ukazuje hodnotu 580 hospitalizací na sto tisíc obyvatel — tedy případů, které by při správně fungující primární péči a prevenci vůbec nemusely skončit v nemocnici. Každá zbytečná hospitalizace stojí systém více než ambulantní nebo preventivní intervence, která by jí předešla. Chronické podfinancování prevence generuje vyšší výdaje na léčbu — a ty se propisují do pojistného deficitu.
| Příčina | Mechanismus | Tempo růstu nákladů | Časový horizont řešení |
|---|---|---|---|
| Demografie | Přechod z produktivního věku do důchodu mění pozici v systému — ze zaměstnance odvádějícího 13,5 % hrubé mzdy na státního pojištěnce, za nějž stát platí 2 188 Kč/měsíc (od 1. 1. 2026 dle § 3c zák. 592/1992 Sb.). Skutečné výdaje na osobu 75+ jsou přitom čtyř- až pětinásobkem výdajů v produktivním věku. | Trvalý jednosměrný tlak na ~2 dekády | Jen reformou financování (sazba, daně, přerozdělení) |
| Inovace v medicíně | Imunoterapie, biologika, TAVI, robotika, genová terapie — klinicky transformativní, nákladově exponenciální (CAR-T jednotky až desítky mil. Kč/pacient). | +7–9 % ročně nad inflací | HTA selekce + smluvní mechanismy (managed entry) |
| Deficit prevence | Méně než 3 % rozpočtu na prevenci → 580 ACSC hospitalizací/100k → každá z nich ~5–10× dražší než ambulantní intervence. | Akumulativní (chronická multimorbidita) | Investice 5–10 let, výnos po roce 2030+ |
Úhradová vyhláška 2026: kde přibylo
Úhradová vyhláška 432/2025 Sb. pro rok 2026 přinesla výrazné navýšení úhrad v klíčových segmentech péče — a tím přímo přispěla ke stávajícímu deficitu, byť politicky nebyla jiná volba.
Nemocnice dostaly souhrnně pět a půl miliardy korun navíc oproti roku 2025. Navýšení reflektuje rostoucí personální náklady (mzdy lékařů a sester rostou nad inflaci), energetické náklady a materiálové vstupy. Stomatologie přijala pět miliard korun, přičemž do výpočtu vstoupil také zákaz zubního amalgámu platný od roku 2025 — plomby ze skloionomerního cementu a kompozitních pryskyřic jsou dražší než amalgám, a systém tuto přechodovou nákladovost kompenzuje navýšenou úhradou. Praktičtí lékaři dostali navýšení kapitační platby a výkonové složky úhrady. Ambulantní specialisté byli předmětem zásadnější reformy: prostřednictvím systému PURO (průřezová optimalizace úhrad) bylo sjednoceno ocenění bodu ve výkonové části úhrad — snaha o transparentnější platební mechanismus v ambulantní sféře.
Navýšení bylo z pohledu poskytovatelů péče oprávněné — většina segmentů bojovala s mzdovým tlakem a nerostoucími úhradami. Problém je, že systém navýšil výdaje bez odpovídajícího navýšení příjmů na straně pojistného. Deficit je tak z části záměrný: ministerstvo zvolilo krátkodobé zadlužení rezerv před ohrožením dostupnosti péče. Tato volba je pochopitelná, ale není udržitelná opakovaně.
Souhrnné navýšení napříč segmenty ~17 mld. Kč. Příjmy systému stejnou rychlostí nerostou — rozdíl pokrývají rezervy. Zdroj: úhradová vyhláška 432/2025 Sb., výsledky dohodovacího řízení.
Mezinárodní perspektiva: 8,5 procenta HDP v systému bez rezervy
Česká republika vydává na zdravotnictví 8,5 procenta HDP — o 0,8 procentního bodu méně, než je průměr OECD (9,3 procenta). Samo o sobě to nevypovídá nic: existují systémy s podobným podílem, které dosahují výrazně lepších výsledků. Podstatné je ale propojení s mechanismem financování.
Český systém je financován primárně z pojistného vázaného na příjmy ze zaměstnání — nikoliv z daní, jako jsou skandinávské systémy, ani z povinného privátního pojištění s regulovanou soutěží, jako Nizozemsko. Pojistný mechanismus vázaný na příjmy ze zaměstnání funguje dobře v podmínkách rostoucí zaměstnanosti a rostoucích mezd. V podmínkách demografické transformace — kdy roste podíl státních pojištěnců bez tržní mzdy — se strukturálně dostává pod tlak. Skandinávské systémy tento problém nemají v takové míře, protože jejich financování závisí na celkovém daňovém základu, nikoliv jen na zaměstnaneckém příjmu.
Druhý strukturální rys je výše přímých plateb pacientů (OOP). Česko vykazuje 14 procent z celkových zdravotních výdajů hrazených přímo pacienty, průměr OECD je 20 procent. Systém je tedy relativně solidární — pacienti přispívají méně ze svého než v průměrné zemi OECD. To je hodnotová volba, která chrání sociálně zranitelné skupiny, ale zároveň omezuje manévrovací prostor: zvýšení OOP jako kompenzace deficitu by muselo být výrazné, aby něco znamenalo, a výrazná spoluúčast zasáhne chronicky nemocné, seniory a nízkopříjmové skupiny nepoměrně tvrdě.
Výdaje na zdravotnictví jako procento HDP jsou nástrojem porovnání, ale nejsou nástrojem reformy. Reforma musí jít do mechanismu — kdo přispívá, kolik, za jakou péči a za jakých podmínek. Tuto debatu Česko vede fragmentovaně. Výsledkem je každoroční záplata v dohodovacím řízení bez strategického rámce.
ČR pod průměrem OECD i EU. Mezera ~0,8 procentního bodu HDP odpovídá ~70 mld. Kč ročně. Zdroj: OECD Health Statistics 2024 (data za 2023, SHA 2011 metodika).
ČR má jednu z nejnižších OOP v OECD — sociálně solidární systém. Politická volba: kompenzovat deficit zvýšením OOP by odstranilo tuto strukturální výhodu, a zasáhlo by chronicky nemocné. Zdroj: OECD Health Statistics 2024.
Šest politických nástrojů a proč každý uvázl
Na stole je šest skupin opatření, která by deficit strukturálně snížila nebo eliminovala. Žádný politický aktér nepředložil konzistentní balík; každý nástroj je diskutován izolovaně a každý naráží na jinou politickou překážku.
(a) Zvýšení sazby pojistného. Sazba 13,5 procenta vyměřovacího základu (4,5 procenta zaměstnanec, 9 procent zaměstnavatel) je v Česku neměnná od roku 1993, kdy nabyl účinnosti zákon č. 592/1992 Sb. Navýšení o jeden procentní bod by při stávající mzdové základně přineslo systému přibližně 25 miliard korun ročně — více než dost na pokrytí stávajícího deficitu. Politická překážka: jakoukoli diskusi o zvýšení pojistného klasifikují zaměstnavatelské svazy jako zdražení práce a snižování konkurenceschopnosti. Odbory nesouhlasí s tím, aby zvýšení šlo primárně na vrub zaměstnancům. Koalice nemá dohodnutý postoj. Výsledek: téma je na agendě, ale nikdo ho nechce vlastnit.
(b) Zvýšení platby státu za státní pojištěnce. Platba 2 188 korun měsíčně za státního pojištěnce — ať jde o důchodce, dítě nebo studenta — pokrývá jen část skutečných výdajů na tuto skupinu. Mimořádné zvýšení nad rámec automatické valorizace by zlepšilo pojistné příjmy, ale znamenalo by vyšší výdaj státního rozpočtu — přenos deficitu ze zdravotního systému do státního rozpočtu. Plné krytí deficitu řádu 15 mld. Kč pouze touto pákou by vyžadovalo navýšení o cca 210 Kč/měs/osobu nad valorizaci, tedy přibližně na 2 400 Kč (+9,7 %). Ministerstvo financí se systematicky brání; valorizační vzorec § 3c odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. (součet růstu cen a poloviny růstu reálných mezd) je nyní napadán argumentem, že vyměřovací základ roste rychleji než státní příjmy.
(c) Zúžení nárokovaného koše péče prostřednictvím HTA. Health Technology Assessment — systematické hodnocení klinické účinnosti a nákladové efektivity výkonů a léků — by umožnilo identifikovat hraniční nebo nehospodárné výkony a vyloučit je z plné úhrady. Technicky je to nejprecizněji navržená cesta; věcně jde o nepopulární „vyřazování" péče ze základního balíku. Politická překážka: žádný politik nechce být autorem rozhodnutí o tom, co systém přestane plně hradit. HTA metodika existuje u SÚKL pro léky; pro výkony je v plenkách.
(d) Zvýšení spoluúčasti pacienta. Regulační poplatky v Česku mají turbulentní historii — zavedeny v roce 2008, postupně rušeny, zrušeny v roce 2012 v nemocnicích, obnoveny v různých formách u praktického lékaře. Současná spoluúčast (14 % OOP) je pod průměrem OECD. Navýšení by přineslo příjmy, ale zasáhlo by především chronicky nemocné a seniory — tedy ty, kteří zdravotní péči nejčastěji využívají. Sociálně citlivá distribuce dopadu dělá z tohoto nástroje politický toxin.
(e) Reforma sazebníku péče — PURO, hodnota bodu, CZ-DRG. Úhradová vyhláška průběžně upravuje hodnotu bodu a výkonové tarify, ale komplexní reformu sazebníku (převedení ambulantní sféry na PURO, dokončení přechodu na CZ-DRG v nemocnicích) blokuje odpor segmentů, které by na přepočtu prodělaly. Reforma sazebníku je nutná podmínka efektivnějšího systému, ale nesníží výdaje v krátkodobém horizontu — reálné úspory přijdou v řádu let.
(f) Prevence a reforma primární péče. Investice do prevence a do posílení primární péče — praktičtí lékaři, komunitní zdravotní sestry, dispenzarizace chronických pacientů — jsou z hlediska nákladové efektivity nejlépe zdokumentovanou strategií snižování výdajů na akutní lůžkovou péči. Problém je časový: výsledky se projeví za pět až deset let, nikoliv v příštím rozpočtovém roce. Politický cyklus nepřeje opatřením s dlouhodobým výnosem a krátkodobými náklady.
| Nástroj | Roční dopad | Časový horizont | Hlavní politická překážka |
|---|---|---|---|
| (a) Zvýšení sazby pojistného o +1 p.b. | +25 mld. Kč | Okamžitý (1 rok) | Zaměstnavatelé proti zdražení práce, odbory proti dopadu na zaměstnance |
| (b) Vyšší platba státu +500 Kč/měsíc nad rámec automatické valorizace | +~35 mld. Kč (5,9 mil. × 500 × 12) | Okamžitý (1 rok) | MF proti, přenos deficitu do státního rozpočtu |
| (c) HTA selekce koše péče | ~5–10 mld. Kč | Střední (2–3 roky) | „Vyřazování péče" — politicky toxické. Pro výkony chybí metodika. |
| (d) Vyšší spoluúčast (OOP) | +5–15 mld. Kč | Okamžitý (1 rok) | Sociálně regresivní — zasáhne chronické a seniory disproporčně |
| (e) Reforma sazebníku (PURO, CZ-DRG) | Efektivita, ne úspory | Dlouhý (3–5 let) | Odpor segmentů, které by na přepočtu prodělaly |
| (f) Investice do prevence + primární péče | −10 až −20 mld. Kč (na ACSC) | Velmi dlouhý (5–10 let) | Politický cyklus — krátkodobé náklady, dlouhodobý výnos |
Nástroje s rychlým dopadem (a, b, d) jsou politicky nejcitlivější. Nástroje s dlouhodobou efektivitou (e, f) nepřinášejí příjmy v krátkodobém horizontu. HTA (c) je střední cesta, ale chybí mu metodika a politická vůle. Bez balíku 2–3 současně zvolených nástrojů problém nelze udržitelně vyřešit.
Jak to vypadá z pacientské strany: chronický nemocný ve svěráku
Strukturální data mají konkrétní tvář. Vezměme pacienta s diabetem druhého typu, hypertenzí a počínající chronickou chorobou ledvin — diagnózy, které se v populaci 65 plus vyskytují společně ve více než třetině případů. Takový pacient potřebuje pravidelné kontroly u praktického lékaře, laboratorní testy čtvrtletně, konsilium nefrologa a diabetologa dvakrát ročně, medikaci, případně moderní farmakoterapii SGLT-2 inhibitory (která snižuje progresi onemocnění ledvin). Celkové roční náklady na jednoho takového pacienta se pohybují v řádu desítek tisíc korun.
Pokud je systém pod tlakem, první reaguje ambulantní sféra — kratší ordinační hodiny, prodloužené čekací doby u specialistů, pomalejší zavádění nových farmakoterapeutik do úhrady. Nemocnice jsou pod tlakem DRG platby: průměrná délka hospitalizace klesá, tlak na propuštění pacienta se zvyšuje. Lékař má méně času na preventivní intervence a edukaci pacienta, protože výkonová platba ho odměňuje za návštěvy, nikoliv za bezpříznakový mezičas. Výsledek: pacient sice péči dostane, ale dostane ji ve vyšší intenzitě a naléhavosti, než by bylo nutné při dostatečné preventivní podpoře.
Nemocniční perspektiva je zrcadlová. Vrchní ekonom nemocnice v roce 2026 kalkuluje: DRG platba za diagnózu pokrývá průměrné náklady, ale průměrné náklady rostou rychleji, než roste DRG sazba. V letošním roce dostaly nemocnice paušálně 5,5 miliardy korun navíc. Příští rok bude záviset na výsledku dohodovacího řízení — a to se vede v říjnu 2026, kdy budou rezervy pojišťoven o rok níže.
Scénáře na čtyři až šest let: co se stane, když se nestane nic
Bez strukturálního opatření se otevírají tři scénáře — žádný z nich není příjemný.
Scénář A: eroze rezerv do zákonného minima. Pojišťovny každoroční schodek kryjí z rezerv. Zákon stanovuje minimální výši rezerv (§ 7 zákona č. 551/1991 Sb. pro VZP, § 18 zákona č. 280/1992 Sb. pro zaměstnanecké pojišťovny); při dosažení tohoto minima bude pojišťovna povinna omezit výdaje nebo požádat stát o podporu. Při souhrnných rezervách cca 32 mld. Kč ke konci 2025 a deficitu řádu 12–15 mld. ročně dojde k vyčerpání run-rate v horizontu jednotek let — u VZP rychleji než u menších pojišťoven, v závislosti na struktuře jejího pojistného kmene a výsledku DŘ pro 2027. Konkrétní časový horizont závisí na vývoji platby státního pojištěnce, růstu pojistných příjmů a výsledku úhradové vyhlášky 2027.
Scénář B: postupná neformální privatizace péče. Pod tlakem deficitu pojišťovny zvyšují selektivitu v uzavírání smluv s poskytovateli, omezují nadstandardní vstupy v úhradách a zužují efektivní rozsah hrazené péče bez formálního politického rozhodnutí. Pacienti doplácejí více (OOP roste), dostupnost se nerovnoměrně stratifikuje podle regionu a ekonomické situace. Toto je plíživý scénář, který je obtížně pozorovatelný v datech, ale v komparativní literatuře dobře zdokumentovaný jako „creeping privatization".
Scénář C: politická triage před volbami 2029. Česko má parlamentní volby v roce 2029. Historicky se velká systémová opatření v zdravotnictví odkládají přes volební cyklus — žádná vláda nechce vstoupit do předvolební kampaně se zdražením pojistného nebo zaváděním spoluúčasti. Pravděpodobný výsledek: přijme se dílčí záchranné opatření (jednorázové navýšení státní platby, případně mimořádný příspěvek z rezervních fondů), reformní diskuse se posune do dalšího volebního období.
Žádný z těchto scénářů neřeší příčiny. Demografie bude pokračovat. Inovace budou přicházet. Prevence zůstane podfinancována, dokud na ni bude méně než tři procenta rozpočtu.
Co sledovat: indikátory a politický kalendář
Pro čtenáře, který chce systém sledovat v reálném čase, je klíčových šest signálů. Za prvé výsledky dohodovacího řízení na podzim 2026 — jednání začínají v září, výsledek úhradové vyhlášky pro rok 2027 bude proxy testem toho, zda má systém na zvýšení úhrad nebo je poprvé v historii nucen snižovat. Za druhé vývoj stavu rezerv VZP a celého systému, který ministerstvo zdravotnictví zveřejňuje čtvrtletně. Za třetí parlamentní hlasování o platbě státu za státní pojištěnce — navrhovaná úprava výše nebo mechanismu vazby na průměrnou mzdu bude signálem o politické vůli adresovat strukturální příčinu. Za čtvrté HTA metodiku pro výkony — pokud MZ ČR spustí pilotní hodnocení výkonů na model NICE nebo belgického KCE, jde o signál, že systém hledá nástroje pro HTA selekci koše péče. Za páté debatu o PURO a hodnotě bodu v ambulantní sféře — reforma sazebníku je nejméně politicky viditelný, ale nejdůležitější technický předpoklad dlouhodobé udržitelnosti. Za šesté volební programy parlamentních stran pro rok 2029 — explicitní (nebo absentující) mandát pro reformu pojistné sazby nebo platby za státní pojištěnce bude mít pro systém přímé finanční důsledky.
- Q2/2026 — květen Stav rezerv pojišťoven po Q1/2026 (zveřejnění MZ ČR čtvrtletně). První signál, jak rychle eroze postupuje.
- Q1/2026 — leden–březen Zahájení dohodovacího řízení o úhradové vyhlášce pro 2027 (svolává MZ ČR). Začátek vyjednávání všech 15 segmentů s pojišťovnami.
- 30. června 2026 Zákonný termín pro dosažení dohody mezi ZP a poskytovateli dle § 17 odst. 5 zák. č. 48/1997 Sb. Pro DŘ 2026 byla dosažena jen ve 3 z 15 segmentů (stomatologie, gynekologie, lékárenská péče).
- Říjen 2026 Vyhlášení úhradové vyhlášky 2027 ze strany MZ ČR (pro 2026 byla vyhláška č. 432/2025 Sb. publikována 30. 10. 2025, účinnost od 1. 1. 2026). Klíčový test: zvyšuje, drží, nebo poprvé snižuje?
- Konec 2026 Plánovaný stav rezerv pod cash-flow minimem (~47 mld., 1/12 výdajů). Sourozenecký audit dokládá ~32 mld. ke konci 2025 — přesný stav konce 2026 bude znám po uzavření účetního období. Riziko zpoždění plateb poskytovatelům roste.
- 2027–2028 Projekce HSPA Monitoru (nezávisle na primárním údaji MZ ČR): při pokračujícím deficitu řádu 12–15 mld. ročně rezervy padají hluboko pod cash-flow minimum. Tlak na zpoždění plateb roste; pojišťovny pod hranou zákonné rezervní povinnosti.
- Q4/2029 — volby Parlamentní volby. Volební programy = mandát pro reformu sazby nebo platby státu.
- 2029+ Bez systémového opatření rezervy vyčerpány. Buď reforma, nebo „creeping privatization" / triage péče.
Veřejná debata mluví o „hraně kolapsu". Přesnějším opisem je systém, který funguje, ale funguje na úvěr ze svých rezerv. Úvěr jednou dojde. Debata o tom, čím ho nahradí, se teprve začíná. Čím dřív se začne vést systematicky — a nikoliv pouze v situaci krize — tím levnější bude řešení.