V českém zdravotnickém slovníku existuje několik pojmů, kterým rozumí jen malá komunita úředníků a pojišťovenských analytiků, ačkoli rozhodují o desítkách miliard korun ročně. „Platba státu za státní pojištěnce“ je jeden z nich. Skrývá se za ní mechanismus, kterým státní rozpočet posílá každý rok přes Ministerstvo financí a sedm zdravotních pojišťoven přibližně 155 miliard korun (při sazbě 2 188 Kč/měsíc × 5,9 milionu pojištěnců × 12 měsíců) na péči o ty pojištěnce, kteří sami pojistné neplatí — protože nepracují (děti, studenti), nemohou pracovat (rodiče na rodičovské, dlouhodobě nemocní), nemají co pojišťovat (osoby v evidenci úřadu práce) nebo už pracovat nemusí (důchodci). Celkem je jich přibližně 5,9 milionu, tedy nadpoloviční většina populace. Z hlediska systému jde o největší jednotlivou položku, která je čistě v rukou vlády: nezávisí na růstu mezd ekonomicky aktivních, na kondici velkých zaměstnavatelů ani na rozhodnutí pojišťoven. Stačí jedno nařízení vlády a jeden řádek v zákoně, aby pojistný systém získal nebo ztratil deset miliard korun ročně. Žádný jiný parametr českého zdravotnictví nemá srovnatelnou rychlost dopadu.
Zdroj: § 3c zákona 592/1992 Sb. ve znění novely 260/2022 Sb., MF ČR (7/2025), VZP ZPP 2026.
Kdo je státní pojištěnec a kolik jich je
Definice „státního pojištěnce“ je v § 7 odst. 1 zákona 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění. Zákon vyjmenovává konkrétní kategorie osob, za které pojistné platí stát ze státního rozpočtu. Hlavními skupinami jsou: nezaopatřené děti do ukončení vzdělávání (v praxi do 26 let; v ČR jich je přibližně 2,2 milionu); poživatelé starobního, invalidního a pozůstalostního důchodu (přibližně 2,9 milionu); ženy a muži na mateřské a rodičovské dovolené (přibližně 280 tisíc); evidovaní uchazeči o zaměstnání u Úřadu práce ČR (přibližně 220 tisíc); osoby pobírající dávku pomoci v hmotné nouzi (přibližně 120 tisíc); příjemci rodičovského příspěvku, vojáci v základní službě, osoby ve výkonu trestu, osoby pečující o dlouhodobě nemocného člena domácnosti a několik menších kategorií. Součet kolísá meziročně podle demografie a makroekonomické situace, ale dlouhodobě se pohybuje v rozmezí 5,8 až 6,0 milionu osob, tedy zhruba 56 % české populace.
Tento status je klíčový z pohledu pojišťoven. Pojištěnec, za kterého platí stát, generuje pro pojišťovnu pevný měsíční příjem ze státního rozpočtu — určený zákonem a nezávisle na tom, jakou má ten člověk skutečnou zdravotní spotřebu. Naproti tomu zaměstnanec generuje příjem podle své aktuální mzdy (13,5 % z hrubé mzdy, z čehož 4,5 % odvádí zaměstnanec a 9,0 % zaměstnavatel) a OSVČ podle vyměřovacího základu odvozeného od daňového základu. Žena ve věku 30 let pracující za průměrnou mzdu odvede do veřejného zdravotního pojištění výrazně víc, než stát platí za důchodkyni ve věku 80 let — i když právě tato důchodkyně má čtyřnásobné očekávané výdaje na péči. Tato asymetrie je v evropských solidárních systémech standardní, ale výši, kterou platí stát, považuje řada zemí za klíčový parametr přerozdělení mezigeneračního břemene.
Mechanismus § 3c: jak se platba dnes počítá
Platba státu za státního pojištěnce má v českém právu dvojí charakter — zákonný a prováděcí. Zákonný rámec je v § 3c zákona 592/1992 Sb., které stanoví, že vyměřovacím základem pro pojistné placené státem je částka určená zákonem nebo nařízením vlády. Z tohoto vyměřovacího základu se pak odvádí stejných 13,5 %, jako platí zaměstnanci a OSVČ. Konkrétní výši vyměřovacího základu pak stanoví buď přímo zákon (na základě novely), nebo nařízení vlády vydané na základě zmocnění v § 3c.
Aktuálně účinné znění § 3c (po novelizaci zákonem č. 260/2022 Sb. s první valorizací podle nové formule pro rok 2024) stanoví automatickou valorizaci jako součet růstu spotřebitelských cen a poloviny růstu reálných mezd — tedy konstrukci analogickou valorizaci důchodů. Konkrétní mechanika: vyměřovací základ pro daný kalendářní rok se rovná vyměřovacímu základu předchozího roku navýšenému o součet procentního přírůstku CPI a jedné poloviny růstu reálných mezd (publikováno ČSÚ). Konkrétní výše vyměřovacího základu se pak publikuje ve Sbírce zákonů formou nařízení vlády na začátku roku. Pro rok 2026 byla vláda nařízením vlády (zveřejněným po jednání 30. 6. 2025) stanovila vyměřovací základ na 16 206 Kč (nárůst z 15 749 Kč v roce 2025), z čehož při sazbě 13,5 % vychází měsíční platba 2 188 Kč.
Konkrétní hodnoty platby za státního pojištěnce v posledních letech podle veřejných tiskových zpráv MF ČR, VZP a ZP MV (v Kč/měsíc/osobu): rok 2023: 1 900 Kč; rok 2024: 2 085 Kč; rok 2025: 2 127 Kč; rok 2026 (od 1. 1.): 2 188 Kč. Vyplývá z toho, že po ukončení vazby na průměrnou mzdu a zavedení nového kombinovaného vzorce (CPI + ½ reálných mezd) od roku 2024 dosáhla meziroční dynamika přibližně 9,7 % (2024), 2,0 % (2025) a 2,9 % (2026) — odpovídá pohybu CPI v období dezinflace 2024–2025. Při počtu 5,9 milionu státních pojištěnců představuje tato částka přibližně 147,6 mld. Kč v 2024, 150,6 mld. Kč v 2025 a ~154,9 mld. Kč v roce 2026 (5,9 mil. × 2 188 Kč × 12 měsíců). MF ČR v červenci 2025 oficiálně oznámilo, že „platba za státní pojištěnce by se příští rok měla zvýšit na 154,6 miliardy korun“ (zdroj: ČTK 2025; tisková zpráva MF ČR).
Strukturální mezera: 2 188 versus skutečné průměrné náklady
Klíčová je ovšem nepoměr mezi částkou, kterou stát platí, a skutečnou nákladovostí péče o průměrného státního pojištěnce. Odhady opírající se o agregovaná data pojišťoven a analytické publikace ÚZIS (přesný primární odkaz na publikaci ÚZIS s rozpadem výdajů na státní pojištěnce je k dopočtu — řádově 6 tis. Kč/měsíc po vážení věkovou strukturou kohorty) ukazují, že stát platbou 2 188 Kč/měsíc hradí přibližně 33–36 % těchto skutečných nákladů. Zbývající dvě třetiny pokrývají pojišťovny z přerozdělovacího mechanismu (§ 21a zákona č. 592/1992 Sb.) — tedy přebývajícího pojistného, které ekonomicky aktivní pojištěnci odvedou nad rámec péče o sebe samé.
Z hlediska solidarity je toto rozložení záměrné. Český systém je klasickým bismarckovským pojištěním s průběžným financováním: aktivní platí na ty, kteří aktuálně potřebují péči, a sami počítají s tím, že později — až sami budou ve skupině s vyšší spotřebou — budou platit jiní. Přesto má parametrické nastavení této mezery zásadní význam. Pokud stát platí jen třetinu, pak nárůst počtu státních pojištěnců (zejména důchodců, jejichž počet roste o přibližně 30 tisíc osob ročně) systematicky převádí výdajové břemeno na ekonomicky aktivní. Demograficky to znamená, že každý rok se vzdaluje stav, kdy by státní platba pokrývala spotřebu vlastní kohorty. Důsledek: trvalý strukturální tlak na deficit pojistného systému.
Historie 1992–2026: tři epochy zmrazení
Příběh platby státu za státní pojištěnce je v třiatřiceti letech existence českého veřejného zdravotního pojištění výmluvný. Lze ho rozdělit do tří epoch.
Epocha I (1993–2009): průběžná indexace bez vzorce. Po nabytí účinnosti zákona č. 592/1992 Sb. (1. 1. 1993) byla výše platby každoročně stanovována zákonem nebo nařízením vlády ad hoc, bez automatické formule. V 90. letech rostla v tempu odpovídajícím inflaci, na přelomu tisíciletí byla několikrát zvýšena pro vyrovnání nedoplacených pohledávek pojišťoven. Politicky i mediálně byla věc uzavřená — debata o ní vznikala jen ve chvíli akutní krize hotovostního toku VZP, který byl koncem 90. let chronický.
Epocha II (2010–2015): vícefázové zmrazení. V reakci na rozpočtové škrty Nečasovy vlády byla platba státu po několik let držena na velmi nízké úrovni. Podle historické tabulky VZP činila 723 Kč/měsíc v období 1. 1. 2010 – 31. 10. 2013 (tj. téměř čtyři roky bez jakéhokoliv navýšení), navzdory pokračujícímu CPI růstu a růstu skutečných nákladů péče. Reálná hodnota platby státu v tomto období citelně klesla a rezervy zdravotních pojišťoven se tenčily. Postupné zvedání proběhlo až v letech 2013–2016: 787 Kč od 1. 11. 2013, 845 Kč od poloviny 2010. let (přesná data jednotlivých nařízení vlády jsou v historické tabulce VZP), 920 Kč od 1. 1. 2017. Skutečné dorovnání reálné hodnoty však neproběhlo.
Epocha III (2017–2022): vazba na průměrnou mzdu a pandemická navýšení. Sobotkova vláda v roce 2017 výrazně navýšila platbu (z 845 na 920 Kč) a Babišova vláda v roce 2018 přijala novelu zákona č. 200/2018 Sb., která zavedla parametrickou vazbu vyměřovacího základu na průměrnou mzdu v národním hospodářství. To byl zlomový bod. Mzdový růst ČR v letech 2018–2021 automaticky překlápěl do růstu platby státu, takže reálná hodnota platby v tomto období konečně rostla i v procentech HDP. Pandemie přidala mimořádná navýšení — od ledna 2021 byla platba 1 767 Kč, od ledna 2022 přibližně 1 967 Kč (přesná měsíční trajektorie se v letech 2021–2023 měnila vlivem několika novel — viz historická tabulka VZP). To byl vrchol valorizační dynamiky.
Zákon č. 260/2022 Sb. (2022): nová formule CPI + ½ růst reálných mezd. Klíčový obrat přišel s novelou zákona č. 592/1992 Sb., schválenou v roce 2022 jako zákon č. 260/2022 Sb. Tato novela změnila valorizační mechanismus § 3c: vyměřovací základ se od roku 2024 valorizuje stejně jako důchody — o součet růstu spotřebitelských cen a poloviny růstu reálných mezd. Současně byla pro období 2022–2023 částka přechodně snížena (z 1 967 Kč k 1. 7. 2022 na přibližně 1 900 Kč v roce 2023). Od roku 2024 se nová formule projevila v hodnotách 2 085 Kč (2024), 2 127 Kč (2025) a 2 188 Kč (2026). Pozdější konsolidační balíček ministra financí Zbyňka Stanjury (zákon č. 349/2023 Sb., účinnost od 1. 1. 2024) přinesl řadu fiskálních úprav v jiných oblastech, ale samotnou valorizační formuli § 3c — zavedenou již novelou č. 260/2022 Sb. — neměnil. Mezera mezi platbou státu a reálnými náklady se v letech 2024–2026 přesto začala rozevírat: mzdy ve zdravotnickém sektoru rostou rychleji než kombinovaný index CPI + ½ reálných mezd, a rezervy pojišťoven se tenčí (souhrnný stav rezervních fondů na konci 2025 podle reportingu pojišťoven ~32 mld. Kč; viz související článek Deficit pojištění 2026). Historický kontext: vždy, kdy je nutné konsolidovat státní rozpočet, je platba státu za státní pojištěnce jednou z prvních úspor.
-
Epocha I — průběžná indexace bez vzorce
Výše platby každoročně stanovována zákonem nebo nařízením vlády ad hoc. V 90. letech tempo CPI, na přelomu tisíciletí několikrát zvýšena pro vyrovnání pohledávek pojišťoven (chronická hotovostní krize VZP).
Ad hoc -
Epocha II — vícefázové zmrazení
723 Kč/měsíc v období 1. 1. 2010 – 31. 10. 2013 (téměř 4 roky bez navýšení). Reálná hodnota platby v této epoše citelně klesla, rezervy pojišťoven se tenčily.
Zmrazení -
Epocha III — vazba na průměrnou mzdu + pandemie
Sobotkova vláda 2017: 920 Kč. Novela č. 200/2018 Sb. (Babiš): parametrická vazba VZ na průměrnou mzdu. Pandemie: 1 767 Kč (1/2021), 1 967 Kč (1/2022) — vrchol valorizační dynamiky.
Vrchol -
Epocha IV (de facto): nová formule CPI + ½ reálných mezd
Zákon č. 260/2022 Sb. změnil § 3c. 2024: 2 085 Kč · 2025: 2 127 Kč · 2026: 2 188 Kč. Mezera mezi platbou a reálnými náklady se znovu rozevírá.
Teď -
Rozhodnutí o mimořádné valorizaci pro 2027
Návrh rozpočtu Sněmovně do 30. 9. 2026, úhradová vyhláška do 31. 10. 2026. Cesty A (jen formule, ~3 %), B (mimořádné navýšení), C (strukturální revize formule, prakticky pro 2028+).
Zdroj: historická tabulka VZP, Sbírka zákonů (200/2018, 260/2022, 349/2023), reporting SZP ČR.
Politická anatomie 2026: tři pohledy
V debatě o mimořádné valorizaci platby státu se v Česku tradičně střetávají tři institucionální postoje, které mají různý časový a hodnotový horizont.
Pohled Ministerstva zdravotnictví. Pohled „shora pojistného systému“. MZ ČR rozumí vývoji nákladů — má přístup k datům ÚZIS o skutečných výdajích a k agregovaným bilancím všech sedmi pojišťoven. Z tohoto pohledu je jasné, že parametrický deficit roste, rezervy se tenčí (souhrnný stav rezervních fondů pojišťoven ke konci 2025 řádově ~30 mld. Kč podle veřejných souhrnů SZP ČR; přesný vývoj 2022–2025 vyžaduje doložení z výročních zpráv a ZPP a v tomto článku jej nedoplňujeme) a úhradová vyhláška pro 2027 nemá co nabídnout poskytovatelům, pokud se příjmová strana nezvýší. MZ ČR proto v rozpočtové debatě pro 2027 opakovaně argumentuje pro mimořádnou valorizaci platby státu nad rámec automatické formule (CPI + ½ růstu reálných mezd). Konkrétní cílová hodnota pro 2027 nebyla v době redakční uzávěrky veřejně doložena primárním zdrojem — uvedeme ji jakmile bude oficiálně oznámena MZ ČR (předpoklad: v rámci návrhu státního rozpočtu pro 2027 v srpnu–září 2026).
Pohled Ministerstva financí. MF naopak vidí platbu státu jako výdaj státního rozpočtu — kapitola 333 (MZ ČR), položka „pojistné na veřejné zdravotní pojištění za státní pojištěnce“. Každé navýšení platby nad rámec automatické formule přesouvá deficit ze zdravotnictví do státního rozpočtu, a tedy do agendy fiskálních pravidel a ústavního zákona o rozpočtové odpovědnosti (zákon č. 23/2017 Sb.). Při debatě o rozpočtu na rok 2027 (návrh Sněmovně do 30. září 2026) je MF systematicky zdrženlivé — argumentuje, že v době rostoucích sociálních výdajů (důchody, dávky) nemůže přebírat dodatečné břemeno z veřejného zdravotního pojištění. Stanjurův konsolidační balíček 2023 (zákon č. 349/2023 Sb.) byl pro fiskální linii ideologicky utvrzující — i když samotnou formuli § 3c (zavedenou již novelou č. 260/2022 Sb.) přímo neměnil.
Pohled pojišťoven a poskytovatelů. Sedm zdravotních pojišťoven (zastoupených VZP a Svazem zdravotních pojišťoven SZP ČR) vnímá platbu státu jako příjmovou stranu rozpočtu, která omezuje úhradové možnosti. Bez navýšení platby není možné splnit požadavky segmentů v dohodovacím řízení (lékaři, sestry, ZZS, lůžkové zařízení atd.) na valorizaci výkonových bodů a DRG sazeb. Poskytovatelé péče (Lékařský odborový klub, Asociace nemocnic, Asociace praktických lékařů) tlačí na svou stranu — chtějí úhradové navýšení, ale strukturální cestou ho ovlivňují právě přes platbu státu. V dohodovacím řízení pro úhradovou vyhlášku 2027 (jaro 2026) byl tlak na mimořádnou valorizaci zformulován jako podmínka schopnosti dohodnout cokoli vůbec.
Mimořádná valorizace pro 2027: matematika a kalendář
Konkrétní podoba valorizace pro rozpočet 2027 je v době redakční uzávěrky (květen 2026) v přípravě. Strukturálně se debata pohybuje mezi třemi cestami; konkrétní korunové hodnoty pro 2027 budou známy po publikaci návrhu státního rozpočtu (MF ČR do 31. 8. 2026) a rozhodnutí o nařízení vlády k vyměřovacímu základu (typicky polovina 2026).
Cesta A — pouze automatická formule (CPI + ½ růstu reálných mezd). Bez mimořádné intervence se vyměřovací základ pro 2027 zvedne podle automatické formule § 3c novelizované zákonem č. 260/2022 Sb. — tedy o součet růstu spotřebitelských cen a poloviny růstu reálných mezd. Při očekávaném CPI okolo 2 % a růstu reálných mezd 1–2 % (predikce MF ČR jaro 2026) by to znamenalo nárůst řádově 3 %, tedy z 2 188 Kč/měsíc přibližně na 2 250–2 260 Kč (orientačně, přesná hodnota závisí na publikovaných makro datech ČSÚ). To přidá rozpočtu pojišťoven řádově 4–5 mld. Kč ročně oproti 2026. Tato cesta sama o sobě nestačí k vyrovnání očekávaného deficitu (řádově 12–19 mld. Kč podle ZPP 2026; viz související článek Deficit pojištění 2026) a přesouvá tlak do úhradové vyhlášky 2027 — tedy na snížení reálných úhrad poskytovatelům.
Cesta B — mimořádná valorizace nad rámec formule. Návrhy ze strany MZ ČR a SZP ČR (artikulované v rozpočtových debatách jara 2026) směřují k jednorázovému navýšení vyměřovacího základu nad rámec automatické formule. Konkrétní cílová hodnota pro 2027 zatím nebyla veřejně doložena primárním zdrojem; do tisku probleskly orientační rozsahy řádově 100–200 Kč/měsíc/osobu navíc, což by na úrovni systému přidalo zhruba 7–14 mld. Kč ročně. Politicky průchodná za předpokladu kompromisní dohody s MF, kterým by ministerstvo financí přistoupilo na dodatečné navýšení kapitoly 333 nad rámec automatické formule. Konkrétní čísla bude článek doplňovat až po jejich veřejném oznámení MZ ČR / MF ČR.
Cesta C — strukturální revize formule. Třetí, dlouhodobá cesta směřuje k úpravě samotné formule § 3c — buď k návratu silnější vazby na průměrnou mzdu (jako v letech 2018–2022 podle novely č. 200/2018 Sb.), nebo k zavedení nového indexu nákladovosti zdravotní péče (viz dále sekce Strukturální alternativy). Tato cesta by vyžadovala novou novelu zákona č. 592/1992 Sb., a tedy delší legislativní okno než jeden rozpočtový cyklus — pro 2027 prakticky neproveditelná, pro 2028+ otevřená.
Kalendář rozhodování je napjatý. Návrh státního rozpočtu na rok 2027 musí MF předložit vládě do 31. srpna 2026 a Sněmovně do 30. září 2026. Zákon o státním rozpočtu Sněmovna obvykle schvaluje v listopadu a prosinci, prezident podepisuje do konce roku. Současně musí být vydána úhradová vyhláška na rok 2027, kterou MZ ČR vydává ze zákona do 31. října 2026. Tato vyhláška musí znát příjmovou stranu pojištění — tedy i výši platby státu pro 2027. Reálné rozhodnutí o mimořádné valorizaci tedy musí padnout v letních měsících 2026, tedy v období zhruba dvanácti měsíců před parlamentními volbami 2027.
Pozn.: Cesta C (strukturální revize § 3c) vyžaduje novelu zákona — pro 2027 neproveditelná, pro 2028+ otevřená. Násobič: každá +1 Kč na pojištěnce × 5,9 mil. × 12 měsíců ≈ 71 mil Kč/rok. Zdroj: MF ČR predikce jaro 2026, ZPP VZP 2026, SZP ČR.
Mezinárodní paralely: jak to dělají ostatní
Otázka, jak řešit financování péče o ekonomicky neaktivní pojištěnce, není česká specialita. V evropských solidárních systémech existují čtyři základní modely.
Německo — Bundeszuschuss z § 221 SGB V. Německý systém Gesetzliche Krankenversicherung (GKV) má několik zdrojů financování. Hlavním je pojistné zaměstnanců a zaměstnavatelů (sazba kolem 14,6 % s volitelným dodatečným příspěvkem každé Krankenkasse). Druhým je tzv. Bundeszuschuss — federální dotace ze státního rozpočtu, která v roce 2024 dosáhla 14,5 miliardy eur. Tato dotace pokrývá tzv. „versicherungsfremde Leistungen“ — výkony, které nejsou klasicky pojistné, ale stát je ukládá pojišťovnám hradit (porodné, lázeňství, část očkování, péče o děti pojištěnců s rodičovskou dovolenou). Klíčový rozdíl vůči ČR: Bundeszuschuss není primárně platba za „státní pojištěnce“ jako specifickou populaci, ale paušální fiskální transfer odpovídající části nákladů, kterou se stát zavazuje pokrýt. Výše je každoročně určována zákonem o rozpočtu (Haushaltsgesetz), v některých letech navyšována o mimořádné částky (např. v době pandemie 2020–2022 dotace navýšena o 5 až 10 miliard eur ročně). Z hlediska podílu na celkových výdajích GKV (~328 miliard eur) tvoří Bundeszuschuss přibližně 4,4 %. To je výrazně méně než český podíl platby státu (28 % příjmů systému) — protože německý systém má mnohem širší zaměstnanecké pojistné a mzdový strop (Beitragsbemessungsgrenze) je mnohem vyšší. Reformní debata: SPD-Grüne-FDP koalice 2021–2024 pracovala s rozšířením Bundeszuschuss; CDU-CSU-SPD koalice po volbách 2025 ji stabilizovala.
Slovensko — platba štátu za poistencov štátu. Nejbližší česká paralela. Slovenský systém vychází ze stejné historické tradice (společný československý zákon 1948, samostatné systémy od 1993) a definuje téměř totožnou kategorii poistencov štátu (deti, dôchodcovia, evidovaní nezamestnaní, ženy na rodičovskej dovolenke). Rozdíl je v parametrické cestě: slovenská sazba je definována jako procentní podíl z průměrné mzdy v národním hospodářství v roce dva roky před daným rokem (tj. pro rok 2026 z průměrné mzdy 2024). V letech 2020–2022 byla sazba zvýšena z 3,2 % na 5 % průměrné mzdy. To v roce 2024 odpovídalo přibližně 70 eurům na poistence státu měsíčně. Po Ficově konsolidaci 2024 byla sazba opět snížena, čímž slovenský systém ztratil podle veřejných souhrnů řádově stovky milionů eur ročně — paralela s českou změnou valorizační formule v roce 2022 (zákon č. 260/2022 Sb.) je v tom, že parametrické rozhodnutí o valorizaci platby státu je v obou zemích jedním z prvních konsolidačních nástrojů, k nimž státní rozpočet sahá. Slovenský model byl mezinárodním pozorovatelům často kritizován za to, že parametrické změny jsou pravidelně využívány ke „sanaci“ státního rozpočtu na úkor zdravotního systému.
Polsko — kapitační platba ze státního rozpočtu. Polský systém Narodowy Fundusz Zdrowia (NFZ) je jednotná pojišťovna, takže otázka přerozdělování mezi pojišťovnami neexistuje. Stát platí pojistné za ekonomicky neaktivní (děti, důchodci, nezaměstnaní) skrze tzv. dotaci celostního pojistného. V roce 2024 tato dotace dosáhla přibližně 14 miliard zlotých (~3,3 miliardy eur), tedy ~6 % rozpočtu NFZ (~234 miliard zlotých). Polský systém má ovšem v hlavní pojistné sazbě 9 % z hrubé mzdy (vs. české 13,5 %), což snižuje váhu státní platby v rozpočtu — ale paradoxně i celkový objem zdravotnických výdajů (5,3 % HDP). Reformní debata: Tuskova vláda 2023–2026 přijala zákon Świadczenia 2024, který vyžaduje postupné navyšování výdajů na zdravotnictví na 7 % HDP do roku 2027 — financováno z rozpočtové dotace.
Nizozemsko — Zorgverzekeringswet a rijksbijdrage. Holandský systém je hybrid: kombinuje povinné soukromé pojištění (Zvw, 2006) s ne-mzdovým pojistným (paušální nominální premia kolem 130 eur/měsíc/dospělý + příjmový příspěvek) a státní dotací (rijksbijdrage Zvw) na děti do 18 let. Stát tak v Nizozemsku nehradí pojistné za všechny ekonomicky neaktivní (důchodci si platí premia z důchodů), ale jen za děti, a to přibližně 2,8 miliardy eur ročně. Z hlediska podílu rijksbijdrage na celkových příjmech Zvw (~70 miliard eur) tvoří stát přibližně 4 %. Klíčový rozdíl proti ČR: holandský systém přesouvá více odpovědnosti na jednotlivce (paušální premia, spoluúčast 385 eur/rok) a stát se explicitně omezuje na menšinu populace (děti).
Francie — PUMa a CSG. Francouzský systém Sécurité sociale fungoval do 2016 na principu profesního pojištění (CMU pro chudé, AME pro nelegální obyvatele). Reforma Protection Universelle Maladie (PUMa, 2016) sjednotila pokrytí — všichni rezidenti Francie mají automaticky zdravotní pojištění bez ohledu na profesní status. Financování probíhá kombinací mzdových odvodů a univerzální sociální daně CSG (Contribution Sociale Généralisée, ~9,2 % z většiny příjmů včetně důchodů). Rozdíl proti ČR: stát nehradí pojistné za „státní pojištěnce“ jako specifickou skupinu — místo toho jsou všichni příjemci důchodů, dávek a dalších plnění zatíženi CSG, což funguje jako daňová kompenzace. Systém je tím politicky stabilnější (žádná každoroční debata o valorizaci).
Spojené království — NHS, žádný ekvivalent. Britský NHS je financován z obecných daní (přibližně 70 % rozpočtu) a povinného pojištění National Insurance (přibližně 20 %) a poplatků (~10 %). Žádná oddělená kategorie „státních pojištěnců“ neexistuje — všichni rezidenti UK mají automaticky nárok na NHS služby. Britský systém ilustruje, že otázka „kolik platí stát za státní pojištěnce“ je technicky bezpředmětná v modelu jednotného daňového financování. Otázka, kterou Britové každoročně řeší, je jiná: kolik z celkových státních příjmů jde na NHS — aktuálně cca 9,4 % HDP, což je blíže OECD průměru než český systém (8,5 % HDP).
Z tohoto srovnání plyne důležitý závěr: český systém je mezi evropskými systémy specifický ve dvou aspektech. Za prvé, definuje úzkou skupinu „státních pojištěnců“ (5,9 mil.), za kterou stát platí konkrétní fixní částku odlišnou od reálných nákladů. Tato definice vede k tomu, že parametrické rozhodnutí (výše platby) má pákový dopad na celý systém. Za druhé, vazba této platby na makroekonomický indikátor (mzdy nebo CPI) je v Česku slabší než ve Slovensku či Německu a byla v letech 2010–2016 zcela přerušena. To dává českému systému specifickou politickou zranitelnost.
Zdroj: SZP ČR (2026), BMG Bundeszuschuss 2024, NFZ rozpočet 2024, RIVM Zvw 2024. Údaje aproximovány na 1 desetinné místo; Francie (PUMa + CSG) a UK (NHS) nejsou srovnatelné — financování probíhá obecnými daněmi, ne separátní platbou státu za skupinu „neaktivních" pojištěnců.
Distribuční dopady: kdo z mimořádné valorizace získává
Platba státu netéče do jednotného fondu — putuje přímo do rozpočtu pojišťovny, u které je státní pojištěnec registrován. Velikost dopadu je tedy úměrná počtu státních pojištěnců v kmeni každé pojišťovny. Strukturálně dominuje VZP ČR (~60 % státních pojištěnců, zejména důchodci a děti); zbývajících přibližně 40 % se rozkládá mezi šest zaměstnaneckých pojišťoven (ZP MV ČR, ČPZP, OZP, VoZP, RBP, ZPŠ). Konkrétní počet státních pojištěnců po jednotlivých pojišťovnách k 1. 1. 2026 vyplývá z reportingu pojišťoven a přerozdělovací statistiky MZ ČR (měsíční data přerozdělování od listopadu 2014); v rámci této redakční revize jsme se rozhodli konkrétní tabulkové údaje neuvádět, dokud nebudou doloženy přímým odkazem na konkrétní ZPP 2026 nebo výroční zprávu pojišťovny. (Hrubý odhad: VZP ČR řádově 3,6–3,8 mil. státních pojištěnců, zbývající pojišťovny dohromady cca 2,1–2,3 mil. Přesné rozložení viz publikované přerozdělovací statistiky MZ ČR — odkaz v sekci Zdroje.)
Klíčový dopad mimořádné valorizace (Cesta B) plyne z dvou skutečností: (1) každá koruna navíc na jednoho pojištěnce násobená 5,9 milionem osob × 12 měsíců dává řádově 71 mil. Kč ročně dodatečných příjmů systému; tedy navýšení o 100 Kč/měsíc znamená přibližně +7,1 mld. Kč ročně, navýšení o 200 Kč/měsíc přibližně +14,2 mld. Kč. (2) Distribuce mezi pojišťovnami je přibližně úměrná počtu státních pojištěnců — VZP získá většinu, zbývající šestice se dělí o zhruba 40 % nárůstu. Mimořádná valorizace přidává prostředky do celého systému z externího zdroje (státního rozpočtu).
Strukturální alternativy: čtyři cesty
Diskuse o valorizaci platby státu se v Česku vede primárně v rovině konkrétní částky — 130 Kč nebo 200 Kč navíc. Strukturálně však existují čtyři odlišné dlouhodobé alternativy, jejichž volba bude pro stabilitu systému důležitější než jednorázové navýšení.
Alternativa 1 — návrat k silnější mzdové vazbě. Reverze opatření zavedeného zákonem č. 260/2022 Sb. a návrat k modelu z novely č. 200/2018 Sb. (vazba vyměřovacího základu na průměrnou mzdu). Funkčně tato cesta řeší dlouhodobou parametrickou disciplínu: silnější mzdová vazba by v období rychlého růstu reálných mezd ve zdravotnickém sektoru znamenala vyšší příjmy systému než aktuální formule CPI + ½ růstu reálných mezd. Konkrétní kvantifikace rozdílu (řádově desítky až nižší stovky korun měsíčně na osobu při běžných makropredikcích) závisí na vstupních předpokladech a nebyla v rámci této redakční revize ověřena proti zveřejněné simulaci primárního zdroje; přidáme ji jakmile bude k dispozici.
Alternativa 2 — vazba na index nákladovosti zdravotnictví. Místo CPI nebo průměrné mzdy by byla platba indexována podle vlastního agregovaného indexu „nákladovosti zdravotní péče“, sestaveného ÚZIS. Tento index by reflektoval mzdové tarify ve zdravotnictví (které rostou rychleji než CPI), nákladovost léčiv (kde rostou inovativní terapie), zdravotnické prostředky a energie. Návrh této varianty zaznívá v analytických kruzích MZ ČR a v ÚZIS od roku 2024; legislativní podobu zatím nemá. Mimochodem: skupina poslanců napříč stranami signalizovala v jaře 2026 přípravu poslanecké iniciativy v tomto směru.
Alternativa 3 — pevný cíl % HDP. Po vzoru polského zákona Świadczenia 2024 by byla platba státu (resp. celkové výdaje na zdravotnictví) zákonem stanovena jako podíl HDP s povinností postupného navyšování. Tento mechanismus se z ústavně-rozpočtového hlediska v ČR jeví problematický — zákon o pravidlech rozpočtové odpovědnosti č. 23/2017 Sb. by musel definovat, jak takovou rigidní položku zahrnovat. Konkrétní stranické pozice k variantě pevného cíle % HDP nejsou v tomto článku přiřazovány — vyžadovaly by doložení z volebních programů nebo formálních sněmovních hlasování, což jsme v rámci redakční revize nedohledali.
Alternativa 4 — přesun do obecných daní (německý model). Místo platby za „státní pojištěnce“ by byl zaveden paušální fiskální transfer do veřejného zdravotního pojištění (Bundeszuschuss-style). Politicky to znamená rozluku, podle které stát neplatí za konkrétní pojištěnce, ale obecně dotuje systém z daní. Funkčně jde o stejné peníze, ale technicky o jiné nástroje. Tato alternativa by vyžadovala komplexnější rekonstrukci § 3c a § 21a zákona č. 592/1992 Sb. a byla by věcí dlouhodobé reformy. V době redakční uzávěrky nebyla v ČR konkrétní legislativní iniciativa tímto směrem veřejně doložena; různé reformní koncepce (např. sjednocení právního režimu zdravotních pojišťoven, dlouhodobě diskutované MZ ČR) by mohly otevřít prostor, jejich konkrétní obsah ve vztahu k § 3c však zatím není veřejně k dispozici.
Co sledovat: pět signálů 2026
Pro analytiky, novináře a poslanecké asistenty je na období květen 2026 až září 2026 klíčových pět signálů, které ukáží, jakou cestou se bude debata ubírat.
Za prvé, výsledek dohodovacího řízení 30. 6. 2026. Pokud segmenty dohodu uzavřou (poprvé od 2018), bude to signál, že systém očekává mimořádnou valorizaci a zaplatí ji úhradová vyhláška 2027 ze zvýšených příjmů. Pokud dohoda nepadne (jako pravidelně 2019–2025), bude úhradovou vyhlášku 31. 10. 2026 vydávat MZ ČR jednostranně — a rozhodnutí o valorizaci platby státu bude reflektovat až rozpočtová debata září–prosinec 2026.
Za druhé, návrh státního rozpočtu na rok 2027 zveřejněný MF do 31. 8. 2026. Klíčový řádek — kapitola 333, položka „pojistné na veřejné zdravotní pojištění za státní pojištěnce“ — ukáže, zda MF přistoupilo na mimořádnou valorizaci nad rámec automatické formule, nebo zachovalo pouze formulové navýšení. Každých 100 Kč/měsíc/osobu navíc nad automatickou valorizaci znamená přibližně +7,1 mld. Kč ročně v příjmech systému; každých 200 Kč/měsíc přibližně +14,2 mld. Kč.
Za třetí, případné předložení reformní koncepce sjednocení právního režimu zdravotních pojišťoven nebo přepracování § 3c zákona č. 592/1992 Sb. Pokud bude některá taková iniciativa obsahovat reformu valorizační formule (návrat k mzdové vazbě nebo nový index nákladovosti), půjde o strukturální změnu; pokud zůstane jen u institucionálního rámce, bude debata o valorizaci pokračovat každoročním politickým střetem. V době redakční uzávěrky tato iniciativa nebyla veřejně předložena.
Za čtvrté, parlamentní iniciativy poslanců napříč stranami. V odborné a politické debatě se objevují návrhy na poslaneckou novelu zákona 592/1992 Sb., která by zavedla alternativu 2 (index nákladovosti) jako automatický valorizační mechanismus. Pokud takový návrh bude formálně podán, bude to signál, že strukturální debata se přesouvá z exekutivy do Sněmovny.
Za páté, volební programy parlamentních stran pro volby říjen 2029. Explicitní (nebo absentující) mandát pro reformu pojistné sazby nebo platby za státní pojištěnce v programech bude mít pro systém přímé finanční důsledky 2027–2031. Voliči, kteří se zajímají o udržitelnost zdravotnictví, by měli sledovat zejména to, zda strana ve svém programu zavazuje k parametrické formuli (ano/ne) a k jakému cílovému podílu výdajů na zdravotnictví v HDP.
Závěr: pevná páka, slabá vůle
Platba státu za státní pojištěnce je v českém zdravotnictví jediný parametr, který může vláda jediným nařízením rychle a hladce změnit. Žádná jiná příjmová položka systému nemá srovnatelnou rychlost dopadu — sazba pojistného od roku 1993 (kdy nabyl účinnosti zákon č. 592/1992 Sb.) nebyla nikdy parametricky změněna, struktura přerozdělovacího fondu se mění jen po vleklých zákonných novelách (poslední významná novela v roce 2018, novela valorizační formule č. 260/2022 Sb.), úhradová vyhláška je vázaná na dohodovací řízení a regulační koridory. Platba státu je ale technicky volný parametr v rukou vlády, který může v průběhu let velmi rychle růst (2017–2022 z 920 na přibližně 1 967 Kč) nebo stagnovat (zmrazení 2010–2015). Tato volnost je sílou i slabostí.
Síla je v tom, že systém má fiskální polštář — pokud se deficit objeví, vláda může reagovat. Slabost je v tom, že politický cyklus tlačí na opačné rozhodnutí: v předvolebním roce se snižuje ochota navyšovat položky státního rozpočtu, které nemají voličsky viditelný dopad (zdravotnictví v Česku není politicky tak diskutované jako důchody nebo školství, navzdory tomu, že rozpočet je srovnatelný). Sled „přechodné snížení 2022–2023, automatická formule od 2024, otevřená debata o mimořádné valorizaci pro 2027“ ilustruje typický český vzorec: parametrická rezignace v dobách stability, vynucené korekce v dobách krize.
Strukturální řešení — vrácení mzdové vazby, index nákladovosti, fiskální transfer německého typu — vyžadují delší politické okno, než jeden volební cyklus. Nejbližších osmnáct měsíců (květen 2026 až listopad 2029) ukáže, zda českou debatu o platbě státu povede strukturální logika, nebo opět ad-hoc krizový management. Pro novináře, analytické útvary pojišťoven a voliče, kteří chtějí sledovat skutečný stav českého zdravotnictví, je tato debata centrální. Cokoli se mezi politickými stranami k valorizaci platby státu řekne, je test schopnosti českého systému řídit se svými parametry, nikoli jen reagovat na tlak. A tento test, jak ukazuje historie 1992–2026, dosud probíhá s nepřesvědčivými výsledky.