První díl naší série ukázal, že český „nárok pojištěnce" je v ústavní a zákonné rovině jeden z nejširších v Evropě — esenciální jádro je chráněno čl. 31 Listiny, rozsah hrazené péče lze měnit pouze zákonem a § 16 funguje jako bezpečnostní pojistka pro výjimečné případy. Tato architektura nicméně předpokládá, že systém disponuje dostatkem zdrojů na to, aby široce definovaný nárok byl v praxi realizovatelný. Mezi roky 2024 a 2050 přijde do české zdravotní péče stárnutí, jehož rozsah dnes většina politické debaty podceňuje. Tento druhý díl staví právní obraz nároku z prvního dílu vedle demografických a kapacitních dat, která určí, jestli zákonem garantovaný nárok bude i dál fakticky uplatnitelný.
Zdroj: MPSV demografická predikce 2024, Eurostat EU-SILC, ÚZIS.
Co poroste: populace, multimorbidita, závislost
Demografická projekce, kterou ÚZIS publikuje jako součást „Sociálně-zdravotní podpory" (SZD; oficiální OIS-13-01, vydání 2025-01), pracuje s rozpadem do tří geografických úrovní — kraje, okresy a obce s rozšířenou působností — a do pěti časových horizontů (2025, 2030, 2035, 2040, 2050). Tři ukazatele z této projekce stojí za pozornost vždy, když se v debatě objeví výrok „nárok zachováme":
Populace 65+. V roce 2021 v ČR žilo přibližně 2,16 milionu osob ve věku 65 a více let. V roce 2040 to bude 2,68 milionu, v roce 2050 přibližně 3,07 milionu. Nárůst o 41 % během tří dekád — primárně proto, že do této kategorie postupně vstupují početné poválečné ročníky a baby-boom poloviny 50. let.
Populace 75+. Citlivější je věkové pásmo 75+, kde je vyšší riziko polymorbidity, závislosti a hospitalizace. V roce 2021 zhruba 865 tisíc osob; v roce 2040 už 1,36 milionu (+58 %); v roce 2050 přibližně 1,59 milionu (+84 %).
Populace 85+. Nejcitlivější věkové pásmo z hlediska kapacity dlouhodobé péče. V roce 2021 zhruba 203 tisíc; v roce 2040 už 470 tisíc (více než dvojnásobek!); v roce 2050 přibližně 510 tisíc (+151 %).
Zdroj: ČSÚ Projekce obyvatelstva ČR do 2070; ÚZIS SZD OIS-13-01 vydání 2025-01. Procentní nárůst je vůči roku 2021 (referenční bod ÚZIS).
Tato čísla samotná by problémem nebyla, kdyby zdravější starší populace měla nižší přímou náročnost péče. Druhá vrstva projekcí — polymorbidita a závislost — ukazuje, že to není tento případ. Pacient ve věku 80 let dnes typicky žije se třemi až pěti chronickými onemocněními souběžně (kardiovaskulární, diabetes, deprese, mírná demence, osteoartróza). Doba dožití roste rychleji než doba dožití ve zdraví, takže se prodlužuje životní fáze s vícečetnou chronickou nemocí. HSPA indikátor multimorbidita 65+ kvantifikuje tento posun.
Vysoké geriatrické riziko: 75+ ztrácí soběstačnost
Klíčový ukazatel, na který ÚZIS upozornil ve své analytické studii z roku 2025 a prof. Ladislav Dušek (ředitel ÚZIS) ho zopakoval ve své prezentaci pro Výbor PS PČR (13. 5. 2026), je „vysoké geriatrické riziko 75+" — počet osob s rizikovým profilem, u nichž v krátkodobém horizontu hrozí ztráta soběstačnosti a přechod do kategorie závislých. Trajektorie tohoto ukazatele v projekci SZD:
Mezi roky 2024 a 2050 se počet osob ve vysokém geriatrickém riziku zdvojnásobí — ze 75,6 tisíc na téměř 151 tisíc. Pacienti s nejvyššími stupni příspěvku na péči (PnP III a IV — definovaní jako lidé, kteří potřebují pomoc s několika základními životními úkony) se ve věkové skupině 75+ více než zdvojnásobí: ze 115 tisíc v roce 2024 na téměř 241 tisíc v roce 2050. V kategorii 85+ je nárůst ještě dramatičtější — z 62 tisíc na 165 tisíc, tedy 2,65×.
Pro pochopení dopadu na nárok pojištěnce je rozhodující, že každá z těchto osob nečerpá péči jen v rámci „dlouhodobé péče" (LTC), ale i v akutní hospitalizační péči, ambulantní péči a léčivech. Drtivou většinu hospitalizací v interních oborech tvoří dnes pacienti 65+: podle ÚZIS bylo v roce 2023 z 339 722 internich hospitalizací 245 400 (72,2 %) pacientů 65+. Pokud se populace 75+ do roku 2050 zdvojnásobí, lze očekávat, že podíl interních hospitalizací o seniory zůstane stejný — ale absolutní počet hospitalizací poroste s populací. Toto je hlavní argument našeho dosud nepublikovaného textu o internách jako páteři stárnoucího Česka.
Co bude relativně méně: pracovní síla a plátci
Druhá strana téže rovnice je personální a fiskální kapacita systému. Nárůst seniorské populace by sám o sobě nebyl pro nárok problémem, kdyby současně rostla i kapacita zdravotníků a plátců. V realitě klesá obojí — relativně, někdy i absolutně.
Lékaři. Česko má dnes podle OECD Health at a Glance 2025 přibližně 4,2 aktivních lékařů na 1 000 obyvatel — na evropský průměr. Problém ale není průměr; problém je věková skladba. Z toho jsou desítky procent ve věku, který nás v dohledné době přivede k masivnímu odchodu do důchodu (silné ročníky 60. let). Současně absolventů LF v zahraničí postupně přibývá (Slovensko, UK, Německo, Rakousko), což odčerpává náhradu. Indikátor absolventi lékařství per 100k v dashboardu HSPA Monitoru rok od roku ukazuje, že nominálně systém produkuje absolventy, ale netto-přírůstek aktivních lékařů v ČR je strukturálně podhodnocen.
Sestry. Hustota sester (sestry / 1 000 obyvatel) je v ČR pod průměrem zemí EU-15 a stagnuje. Současně podle prezentace prof. Duška z 13. 5. 2026 dosahuje průměrný počet ošetřovacích dnů na úvazek sestry v ČR přibližně 406 OD ročně; na specializovaných odděleních interní medicíny dokonce ~575 OD. Není to v evropském srovnání pohoda — značí to, že průměrná česká sestra obstarává více nemocniční náročnosti než její protějšky v Německu nebo Nizozemsku.
Praktici (PL). Síť praktických lékařů je v ČR strukturálně podhodnocená, zejména v menších obcích a v Karlovarském, Ústeckém a Olomouckém kraji. Generační výměna je nedostatečná — průměrný věk praktického lékaře překračuje v některých regionech 55 let a noví absolventi nejdou do nepopulárních lokalit.
Plátci. Reálnou ekonomickou stranou problému je závislostní poměr (dependency ratio) — kolik osob aktivního věku připadá na jednoho seniora. V roce 2025 zhruba 3 osoby ve věku 20–64 let na 1 seniora 65+; v roce 2050 už jen 2 osoby. Bez reformy financování to znamená, že každý pracující bude přes pojistné a daně muset financovat výrazně vyšší objem péče než dnes.
Schematické znázornění. Křivka POPTÁVKA agreguje růst pacientů s PnP III–IV (75+ +109 %, 85+ +165 % do 2050) a multimorbidity 65+. Křivka KAPACITA agreguje hustotu lékařů, sester a relativní počet plátců pojistného (závislostní poměr 3:1 → 2:1). Bez reformy se mezera v polovině 30. let stává dominantní strukturální tlak.
Sociálně-zdravotní pomezí: kde se nárok dnes nejvíc rozpadá
Bod, kde se nárok pojištěnce začíná v praxi rozpadat nejvíce, není akutní lůžková péče ani komplikovaná centrová léčba. Je to sociálně-zdravotní pomezí — kategorie pacientů, kteří potřebují dlouhodobou ošetřovatelskou a sociální péči, ale formálně spadají buď do zdravotnictví, nebo do sociálních služeb, podle toho, jak je situace zařazena administrativně. Pacienti s pokročilou demencí, polymorbidní senioři po hospitalizaci, kteří se nemohou vrátit domů, pacienti s rakovinou v paliativní fázi — všechny tyto skupiny vyžadují kontinuální péči, kterou ZVZP poskytuje jen v limitovaném rozsahu (následná lůžková péče, domácí ošetřovatelská péče, hospic).
Pro tyto pacienty nárok pojištěnce „formálně existuje", ale realizace narazí na kapacitní omezení — chybějí lůžka následné péče, chybějí terénní pracovníci, chybí integrace mezi zdravotními a sociálními službami. HSPA indikátor pracovníci LTC na 100 osob 65+ ukazuje, že Česko má tuto kapacitu významně pod evropským průměrem; reformy z let 2021–2026 (novela zákona 108/2006 Sb. o sociálních službách, novela zákona 372/2011 Sb. po reformě LPS 290/2025 Sb.) postupně mezeru řeší, ale rozhodně ne tempem, které by stačilo na demografický nárůst PnP III–IV o 109 % do roku 2050.
Pro nárok pojištěnce má sociálně-zdravotní pomezí jeden důležitý důsledek: nárok dnes prakticky končí tam, kde začíná dlouhodobá péče vyžadující kombinaci zdravotního a sociálního financování. Tato hranice je z hlediska pacienta neviditelná (nemoc nezačíná na hranici resortu MZ a MPSV), ale z hlediska financování zásadní. Pro pacienta s pokročilou demencí to znamená, že rodina nese náklady, které by za stejné medicínské diagnózy v Německu nebo Nizozemsku nesl systém — protože tam je definice „nároku" formulována šířeji.
Co to znamená pro nárok dle čl. 31 Listiny
Tvořivá otázka: může nárok pojištěnce v ústavní rovině zůstat stejný, když se kapacita reálně začne ztrácet? Pravidla, která jsme popsali v prvním dílu (výhrada zákona, esenciální jádro, test racionality), implikují, že čistě právní rozsah nároku se rozpadnout nemusí — Ústavní soud ho bude nadále chránit jako ústavní hodnotu. Co se ale stane, je dvojí tichý posun:
1) Posun přes čekací doby. Když je nárok formálně zachován, ale faktická realizace se prodlužuje (čekací doba na endoprotézu kyčle z 52 týdnů — což je dnes lhůta v nařízení vlády 307/2012 Sb. — se posune na 90 týdnů; čekání na ambulantního specialistu z měsíců na rok), nárok existuje na papíře a v Listině, ale v praxi není „uplatnitelný v rozumném čase". Z hlediska pacienta je rozdíl mezi „není nárok" a „nárok je, ale 2 roky" velmi malý.
2) Posun přes regionální nedostupnost. Když se v některých regionech (Karlovarský, Ústecký, parts of Olomoucký kraj) přestávají naplňovat normy dojezdové vzdálenosti dle NV 307/2012 Sb. (praktik 35 min, akutní lůžková 45–60 min, kardiochirurgie 120 min), nárok se realizuje pro centrum, ne pro periferii. To není teoretická hrozba — analýza dat ÚZIS o smluvní síti ZP ukazuje, že několik desítek ORP už dnes neplní jednu nebo více norem.
3) Posun přes přesun nákladů na pacienta. Třetí cesta je tichá privatizace — když se rozsah hrazené péče formálně nemění, ale pojištěnec stále častěji platí „doplatek", „příplatek" nebo „nadstandardní variantu". Český systém je dnes podle OECD na úrovni přibližně 14,6 % výdajů z kapsy (OOP, podle ČSÚ 2023) — to je pod průměrem EU (~15 %) i OECD (~18 %), ale demografický tlak by toto číslo posunul nahoru, pokud by se nárok začal v praxi smršťovat.
Mezinárodní paralela: kdo už tím prošel
Česko není první zemí, která čelí kombinaci stárnutí + kapacitního omezení + ústavně zakotveného nároku. Tři evropské zkušenosti stojí za studium:
Německo řeší demografický tlak od 80. let. Klíčové reformní kroky: Pflegeversicherung (povinné dlouhodobé pojištění, 1995) jako samostatný pilíř financování LTC oddělený od zdravotního pojištění; reformy 2008 a 2015 (PSG II/III) rozšířily okruh nároku z PnP III–V (původně) na všech 5 stupňů s plynulou škálou; zdravotní reforma 2024 (KHVVG) zavádí systém zachování kapacity (Vorhaltepauschalen) v lůžkové péči. Politicky tato cesta umožnila Německu udržet vysokou kvalitu péče i v období, kdy demografie už začala kapacity tlačit dolů — za cenu vysokých povinných odvodů na LTC (3,4 % příjmu pro pojištěnce, 3,8 % pro bezdětné).
Japonsko je extrémní laboratoř — populace 65+ tvoří 29 % všech obyvatel (Česko v roce 2050 dosáhne přibližně 31 %, takže je to relevantní předehra). Klíčové reformní kroky: Long-Term Care Insurance (zavedeno 2000, povinné pro 40+); přesun péče ze zdravotnických lůžek na komunitní a domácí péči (cíl: rušení akutních lůžek a budování LTC kapacity v krajích); silný důraz na prevenci a soběstačnost (rehabilitace, sociální aktivity). Japonsko se dnes potýká s tím, že náklady LTC rostou rychleji než daňová báze a debata o redistribuci pokračuje.
Nizozemsko reformovalo systém v roce 2015 — oddělilo akutní zdravotní péči (Zvw — zdravotní pojištění), dlouhodobou péči (Wlz — Wet langdurige zorg, pro nejtěžší případy) a komunitní podporu (Wmo — pod gescí obcí). Tato třípilířová architektura umožňuje cílit zdroje tam, kde jsou potřeba, ale komplikuje pacientovi orientaci — co je „nárok" záleží na tom, do kterého pilíře jeho situace spadá. Klíčové je, že rozsah „nároku" v každém pilíři je zákonem definován užším než v ČR — Nizozemsko explicitně řeklo „takhle ano, takhle ne" a získalo tím rozpočtovou kontrolovatelnost.
Co tyto tři příklady spojuje: žádná z těchto zemí neřešila demografický tlak tím, že by neudělala nic. Všechny tři přistoupily k institucionální reformě — buď samostatné pojištění LTC, nebo oddělené pilíře, nebo jiné integrované řešení. Česko zatím přebírá Pflegeversicherung-typovou inspiraci ve formě „příspěvku na péči" (PnP) financovaného z daní, ne z samostatného pojištění, a integrace zdravotního a sociálního pilíře probíhá pomalu.
Kde už dnes systém praská
Tři místa, kde se demografický tlak na nárok pojištěnce projevuje už dnes — ne v 2050:
Čekací doby na endoprotézy. Norma NV 307/2012 Sb. říká, že totální endoprotéza kyčelního nebo kolenního kloubu musí být dostupná do 52 týdnů. Reálné čekací doby v některých nemocnicích se v roce 2026 pohybují mezi 70 a 100 týdny — formální naplnění normy je pojišťovnami vykazováno průměrem za celou ČR, ale individuální pacient v konkrétním regionu na péči čeká dvojnásobek normy. HSPA indikátor čekací doba na endoprotézu kyčle tento posun monitoruje.
Dostupnost ambulantní psychiatrie a dětské psychiatrie. Čekací doby na ambulantního psychiatra v některých regionech přesahují 6 měsíců, dětský psychiatr je kapacitně nedostupný v polovině okresů. Pacient s diagnostikovanou depresí má formálně nárok na péči, ale faktická doba čekání ho dostává do nepřípustného klinického rizika. Souvisí s našimi texty o reformě psychiatrie a krizi dětské psychiatrie.
Sociálně-zdravotní pomezí v paliativní péči. Pacient v terminálním stadiu onkologického onemocnění má formálně nárok na hospicovou péči, ale kapacita lůžkových hospiců je v ČR cca 600 lůžek na 10,8 milionu obyvatel — výrazně pod úrovní WHO doporučení (cca 5 lůžek na 100 000 obyvatel = pro ČR cca 540 lůžek minimum, dostačující kapacita podle EAPC by byla 1 000+). Domácí mobilní specializovaná paliativní péče (MSPP) postupně roste, ale stále nepokrývá ani polovinu populace s indikací.
Závěr druhého dílu: nárok je dnes ústavně chráněn, ale faktická kapacita ho začne stahovat
Tento druhý díl ukázal, že právní ochrana nároku pojištěnce (kterou jsme popsali v prvním dílu) je nutnou, ale nikoli dostatečnou podmínkou jeho faktické realizace. Demografická projekce ÚZIS SZD ukazuje, že v období 2024–2050 dojde k více než zdvojnásobení populace s nejvyšším stupněm závislosti, zatímco kapacita lékařů, sester a plátců pojistného stagnuje nebo klesá. Mezinárodní zkušenost (DE, JP, NL) ukazuje, že odpověď není možná bez strukturální reformy financování LTC a integrace zdravotního a sociálního pilíře. Bez ní hrozí, že nárok zůstane na papíře v Listině a v zákoně 48/1997 Sb., ale v praxi se začne tiše drolit přes prodlužující se čekací doby, regionální nedostupnost a postupný přesun nákladů na pacienta.
Toto je politicky asi nejtěžší výzva, před kterou český zdravotní systém v příštích dvou dekádách stojí. Třetí díl naší série proto bere demografická a kapacitní data z tohoto dílu a stojí na jediné otázce: co s tím dělat, aby se nárok udržel živý — a co naopak udělat raději nesmíme, i kdyby to politicky znělo lákavě.
Pokračování: 3/4 — Co s tím. Pět reformních směrů, jak udržet nárok pojištěnce udržitelným · 4/4 — Jak definovat. CO + KDY + KDE má pacient skutečně dostat.